Vážený pane předsedající, vážená paní ministryně, vážené kolegyně, vážení kolegové. Už to tady zaznělo, na ÚPV byl tento tisk projednán včera na naší 20. schůzi. Byla to nejdelší debata, jaká kdy proběhla v ÚPV. Debata k tomuto tisku se skutečně vedla, jak zmínila tady paní zpravodajka Hubáčková, hodinu a 20 minut. V této debatě jsem vystupoval několikrát. Asi vás překvapím, že budu i tady déle mluvit k materii, která není klasickým šálkem mé kávy. Není to moje odbornost.

Za tu hodinu a 20 minut diskuse na ÚPV nezazněl žádný návrh na zamítnutí tohoto zákona. Sami víte, že jsme byli poctěni obrovskou dávkou emailů, kdy máme tento zákon zamítnout. Sami víte, že jsme byli poctěni dopisem paní Vodičkové. To byla situace, kdy jsem si uvědomil, že asi bych se měl tímto zákonem zabývat hlouběji, než, omlouvám se, se v sociálně-právní problematice orientuji.

Mým prvním dojmem z tohoto zákona bylo zamítnout. Bylo to samozřejmě na základě stanoviska legislativního odboru, protože ten zákon obsahuje chyby, ale víte sami, že když máme stanovisko legislativního odboru, je to vždycky jenom určitá část. Je to samozřejmě perfektní pohled, děkuji legislativě za to, co provádí, ale je to vždycky jenom určitá část toho zákona.

Byl jsem veden snahou si ten zákon nastudovat, to znamená, nastudoval jsem si důvodovou zprávu, vytvořil jsem na základě důvodové zprávy, na základě informací paní Vodičkové, na základě informací legislativního odboru několik otázek, které jsem poslal na MPSV. Na 17, případně 18 stránkách jsem obdržel odpověď. Tuto odpověď jsem poslal i paní senátorce Chalánkové. Poslal jsem ji i všem členům ÚPV, kterým děkuji za to, že se s ní seznámili a včera o těchto odpovědích velmi fundovaně a věcně diskutovali.

Po prostudování nejen důvodové zprávy, po prostudování toho zákona jsem dospěl k jedné věci, že často podléháme emocím na základě neznalosti. Víme sami, že už tím, jak máme krátkou dobu na projednávání zákonů, se dostáváme pod tlak. Nicméně, jak jsem včera řekl, děti jsou naše budoucnost a jsou to nejcennější, co máme, takže jsem se skutečně snažil jít tentokrát velice hluboko a na základě toho zákona. Zjistil jsem, že ten zákon přináší opravdu to nejlepší, co potřebujeme. Přináší tu starost o ty děti, které z jakýchsi důvodů, nikoli z jejich vůle, se ocitly v nějaké těžké životní situaci. Samozřejmě že byly kolem tohoto zákona pověry, že se ruší kojenecké ústavy, to jsou ty dětské domovy do 3 let věku...

Jenom pro ilustraci, dneska v těch dětských domovech do 3 let věku je umístěno 228 dětí z celé republiky. Už tady je vidět, že pěstounská péče zásadním způsobem nahradila tu péči ústavní. Je třeba vědět, už to tady bylo zmiňováno, že 74 procent těchto dětí se vrací do normálních rodin. Je třeba vědět a znát i tu otázku ekonomiky. Jedno dítě umístěné v této péči stojí měsíčně 70 až 100 tisíc korun! Dítě v pěstounské péči stojí 20 tisíc korun. Máme dvě zásadní stránky, je v rodině a navíc nám šetří státní rozpočet. Tohle byla pro mě úplně stěžejní záležitost, proč jsem šel a dále a dále postupoval tím zákonem.

Samozřejmě, jak tu bylo zmiňováno, navázání pěstounských odměn na minimální mzdu, která je dnes 15 200, tedy 1,2násobku, 1,5násobku, podle toho, kolik je to dětí, podle zdravotního postižení, případně nutné pomoci.

Další věc, byla tady zmiňována věc pro mě třeba zásadní, protože moje máma celý život dělala v dětském domově a velmi chválila tzv. domy na půli cesty. Víte, co to je. Dítě končí v dětském domově. Za socialismu jim ty děti vyběhly do života a nakonec skončily třeba na okraji společnosti, protože si nevěděly rady. Dneska jsou tam ty domy na půli cesty.

Podobnou věc řeší buď opakovaný příspěvek nebo jednorázový příspěvek pro děti, které končí v pěstounské péči. Ty, které nestudují dále, mohou obdržet jednorázový příspěvek 25 tisíc korun, ty, které budou se soustavně připravovat na budoucí povolání do svého 26. roku, budou dostávat 12 tisíc měsíčně. To si myslím, že je skutečně částka, která jim umožní důstojně studovat a, jak jsem řekl, připravovat se na to budoucí povolání.

Další a další věci, které jsem tam nalézal, jakýmsi způsobem převálcovaly to negativní. Jako předseda ÚPV tady musím zmínit legislativní proces. Většina těch pozměňovacích návrhů byla ze skupiny poslanců napříč politickým spektrem, které zastupovala paní Olga Richterová, ty pozměňovací návrhy skutečně způsobily to, že některé věci se budou muset dopracovávat při zápisu do Sbírky zákonů jako překlepy, některé věci se budou dát metodicky vysvětlit. Ale některé věci se nebudou dát upravit. To je důležité, že ty, co se nebudou dát upravit, nabývají účinnosti díky dlouhé legisvakanční době, protože nabývají účinnosti až 1. 1. 2025. Díky dlouhé legisvakanční době se budou dát upravit v budoucnu, pomocí budoucích vlád.

Už to tady, myslím, zmiňovala paní zpravodajka. Chválím vynikající práci paní náměstkyně Jirkové, musím ji tady jmenovat přímo, protože opravdu se mnou komunikovala neustále. I přesto, že jsem jí jako první větu minulý týden řekl, povídejte, já to stejně chci zamítnout, přes to všechno věcně mi posílala odpovědi na dotazy a věcně mi vysvětlovala. Tam jsem si uvědomil, že nemůžu podlehnout prvnímu dojmu z neznalosti, ale že musím jít skutečně na základ toho zákona.

Takže to není zákon o zrušení kojeneckých ústavů, to není zákon o odebírání. Paní ministryně, já jsem včera řekl v Interview ČT24, že jsme se poprvé shodli při zvyšování daní, a doufám, že naposledy, omlouvám se, dneska se shodujeme podruhé a to „naposledy“ si nechám od cesty... Ale děkuji za to poděkování.

Není to zákon o zrušení odebírání dětí, o zrušení kojeneckých ústavů. Je to zákon o podpoře a rozšíření pěstounské péče.