V České televizi i v následných diskuzí jsem vyjádřil svůj názor, že chápu země, které přistoupily k zákazu zahalování obličejů. Chápu jejich argumenty jak bezpečnostní, tak i další o otevřené společnosti, kulturních zvyklostech a tak. S jejich krokem souhlasím. Zároveň jsem řekl, že na rozdíl od těchto zemí, není zahalování tváří problém Česka. A tudíž nevidím důvod to řešit. Rozhodně bych sám podobný zákon nenavrhoval. A do třetice jsem řekl, že pokud si někdo dá tu práci podobný zákon doputuje do Senátu a bude v intencích rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (který již tyto zákony posvětil) a zejména čl. 16 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, tak pro něj pravděpodobně zvednu ruku. Prostě jsem na konkrétní věc vyjádřil názor.

Že jsem dostal naloženo od příznivců SPD chápu. Že mi ale bez nějaké normální diskuze začali nakládat i lidé, s nimiž si myslím, že sdílím stejné hodnoty, je prostě nepříjemné. A podobné zkušenosti mám z dalších témat a diskuzí. Lidská práva, ekologie, demokracie, občanský aktivismus. Mrzí to. Prostě když vám vyhrožuje oprátkou člověk, jehož hodnoty jsou daleko a daleko od vašich, umím s tím bojovat. Nedeptá mě to. Někdy dokonce nabíjí energií. Ale když se do Vás pouští lidé, kteří jsou vám hodnotově velmi blízko. O kterých si myslíte, že jste jejich reprezentant, že hájíte jejich práva a jejich názory. Třeba jen proto, že se v dílčí věci odchýlíte od jejich postoje, nebo dokonce stačí, že máte jinou představu o cestě, jak stejných cílů dosáhnout, tak se to skousává hůř.

Že spolu nedokážou diskutovat lidé s naprosto protichůdnými názory chápu. Že fakt neočekávám, že se mnou bude klidně diskutovat příznivec Okamury či komunistů, jest pravda též. Ale že po sobě šlapou lidí skoro stejných hodnot? Pro úplné marginálie? Pro dílčí rozpory? Pro různé náhledy na cestu, kterou chtějí dosáhnout totožného cíle? Proč i v diskuzi lidí mého hodnotového ražení vítězí touha v diskuzi pobít nepřítele. Zvítězit za každou cenu. Proč se diskuze vedou nikoli z důvodu vzájemně se ovlivňovat, obohatit poznatky, rozšířit své obzory… ale jen s prostým cílem diskuzi „vyhrát“. Proč nestačí druhému říct „mám jiný názor proto a proto“ proč je v diskuzi mezi hodnotově blízkými lidmi nutné chovat se nadřazeně. Na jiný názor reagovat sarkasmem, arogancí, útokem, dehonestací?

Já se sice ptám, ale odpověď tuším. Protože jsem byl taky takový. Ještě pár let zpátky. Plný pocitu, že ta má jediná pravda je pravda úplná a dokonalá. A mám pocit, že k poznání, že tohle je cesta do pekel, jsem se prostě musel prožít.

Já vám, lidé mně hodnotově blízcí (při pokorném přiznání, že jsem se choval úplně stejně, jako teď vás kritizuju) nabízím a navrhuju, jestli se nechcete před dalším sarkastickým a útočným komentářem člověku, který sdílí váš pohled na svět, ale momentálně třeba jen o několik stupínku z jiného úhlu, zamyslet. Jestli není víc vyslechnout druhého a v klidu mu sdělit svůj názor. Jestli je smyslem diskuze „vyhrát“ nebo si jen vyměnit názory. Vzájemně se obohatit a klidně i ovlivnit.

Ano, tenhle status vyznívá moralisticky. Ale nevím, jak se jinak podělit o zkušenosti z dělání vlastních chyb. Možná se už ve 44 chovám jak dědek, co sežral všechnu moudrost světa. Ale říct jsem to prostě chtěl. Tak tedy promiňte.