Ačkoliv se cítím být ovlivněn i rozčarován postojem a názory vysokých představitelů Evropy o uprchlické krizi, jsem přesvědčen, že cílem každé demokratické země by mělo být rozvíjet azylovou politiku a umět poskytnout dočasnou mezinárodní ochranu každému státnímu příslušníkovi třetí země, kterému hrozí pronásledování z náboženských, politických a jiných důvodů. Nevzpírám se proto společné azylové politice, ale nejsem s ní spokojen.

Současná uprchlická krize není obvyklou událostí a Evropa zcela jistě stojí před jednou z největších migračních krizí v historii země. Proto pokládám za důležité opakovaně vyzvat také k větší obezřetnosti ve vztahu k azylové politice. Je vidět, že existující společná azylová politika zkrátka není připravena na takový nápor uprchlíků a dokazuje to chaos, který v Evropě zavládl. Vývoj událostí ukazuje, že bychom se měli stavět k návrhům Evropské unie více kriticky a jak se říká: mít oči otevřené. Nepochybuji o tom, že bruselští úředníci nemají ponětí o tom, co a jakým způsobem ohrožuje bezpečnost našich občanů. Jsem rád, že návrh zákona o azylu, který na svátek sv. Martina projednal Senát, se vydal cestou zpřísnění azylového řízení a shoduji se s předkladateli v úpravě řady věcí (např. právní úpravě podávání opakovaných žádostí, zpřesnění názvosloví, prověřování příjmů cizinců apod.). Ale s celkovým zpřísněním azylového řízení spokojen nejsem.

Je mi jasné, že nebylo předmětem předkládané novely řešit uprchlickou otázku komplexně a otevírat v této souvislosti další zákony. Přesto bych rád při této příležitosti přeci jen krátce naznačil některé problémy, o kterých bychom měli dříve či později vážně diskutovat a reálně uvažovat o přijetí určitých opatřeních.

Inspiraci bychom měli hledat v zahraničí - v Austrálii, Kanadě, ale třeba i v nedalekém Maďarsku. Nechci zde podrobně rozebírat, v čem jsou novely a opatření azylových zákonů sousedních zemí v některých ohledech přísnější a důslednější, a stručně naznačím dva okruhy problémů, které bychom měli řešit.

Prvním okruhem je bezpečnost. V zákoně o azylu mi vadí vágní definice žadatele o azyl. Podle právní úpravy jde o cizince, kteří hledají v České republice ochranu před pronásledováním nebo před hrozící vážnou újmou. Podle této definice se nemusí jednat jen o uprchlíky ze zemí, kde probíhá válečný konflikt či jiné projevy nepřátelství vůči národnosti či náboženství. Tato definice v podstatě předjímá k udělení azylu kohokoli. A tím kýmkoli jsou, jak je vidět, především ekonomičtí migranti. Je otázkou, zda nebylo možné potenciálního azylanta definovat trochu přesněji, abychom orgánům vedoucím azylové řízení zúžili při přijímaní manévrovací prostor.