Tato legislativní předloha, jejímž předkladatelem a iniciátorem je kolega senátor František Bublan by měla mít za následek uzavření velkých obchodů s prodejní plochou nad 200 metrů čtverečných o sedmi vybraných státních svátcích. Přinesla by tak další nepřirozený a diskriminační zásah do tržního prostředí a volné podnikatelské soutěže.

Návrh zákona vyvolává velmi obsáhlou diskusi, je předkládán již opakovaně a jeho projednávání v Poslanecké sněmovně trvá již déle než rok. Vzhledem k tomu, že byl původně předmětem sporu i uvnitř samotné vládní koalice, její představitelé se dlouho přeli o to, zda pro něj budou vládní poslanci hlasovat, či nikoliv. Nakonec však prohrál zdravý rozum a vláda dala zákonu zelenou. Nelze se tomu divit. Návrh totiž bez větších problémů zapadá do celkového kontextu její politiky, která má za cíl udusit poslední živé zbytky svobodného podnikatelského prostředí a převychovat občany ve spořádané stádo ovcí, jež bude poslušně jednat v souladu s pomatenými a utopickými představami sociálních inženýrů nové, prý moderní doby.

Zákon o omezení prodejní doby lze hned z několika důvodů považovat za zcela absurdní a odporující mnoha principům. V prvé řadě je naprosto pochybné stanovení oné hranice 200 metrů čtverečných, která rozděluje obchody na ty, které mohou mít otevřeno kdykoliv, a ty, které budou muset ve státem určených dnech zavřít. Aniž bych byl zastáncem obchodních řetězců, nevím, kde berou autoři a zastánci tohoto návrhu tu drzost dělit obchody do dvou kategorií a jednu z nich omezit na jejím základním právu, tedy prodávat zboží kdykoliv, kdy je to pro ni výhodné. 

Stejně tak z širšího úhlu pohledu nerozumím tomu, proč by na tomto právu měli být kráceni pouze obchodníci. Pokud je jedním z deklarovaných cílů to, aby rodiny netrávily sváteční dny konzumním způsobem, pak bychom přeci měli stejně zavřít i všechny ostatní provozovny – restaurace, lékárny, benzínové stanice, měla by přestat vysílat televize, rozhlas, měla by přestat jezdit hromadná doprava. Konec konců, pokud je dalším deklarovaným cílem to, abychom ulevili zaměstnancům velkoobchodních řetězců, musím se ptát, jak tedy pohlížíme na zaměstnance ve všech těchto ostatních sektorech a v obchodech menších než 200 metrů čtverečných? Považují je snad autoři tohoto zákona za méněcenné? Copak nárok na pracovní klid o státních svátcích mají jen zaměstnanci velkých obchodů?

Diskriminační aspekt zákona o regulaci prodejní doby ještě více posiluje pozměňovací návrh poslance Stupčuka, který má díky doporučení garančního Hospodářského výboru velkou šanci na schválení a který zavádí další výjimku, a to pro obchody ve velkých nákupních centrech, kde by dle původního návrhu směli mít otevřeno pouze prodejci pod onou hranicí 200 metrů čtverečných. Pokud tento návrh bude schválen, dojde fakticky k zavedení nerovnosti i mezi velkými řetězci jako takovými, neboť ty, jejichž prodejny se v nákupních centrech téměř vůbec nevyskytují, a takových zde několik je, by byly ještě více znevýhodněny. Domnívám se, že tento návrh celému tomuto legislativnímu paskvilu dává zcela tragikomický rozměr, kdy lze říct, že zákon sám by požíral svůj hlavní cíl, tedy chránit zaměstnance všech velkých obchodních řetězců.

Za další absurditu pak považuji to, že obchody by měly zůstat zavřeny jen v sedmi z celkových třinácti státních svátků. Jakým způsobem bylo dosaženo tohoto výčtu je naprosto nejasné. Přitom váha, jakou každý z nás přikládá tomu kterému svátečnímu dni, je subjektivní záležitostí a svědčí o tom i řada pozměňovacích návrhů, které poslanci k výčtu těchto dní v zákonu předložili. Přestože návrh zákona odmítám jako celek, legislativní řešení této otázky mi přijde naprosto nelogické a je pro mě spíše důkazem pro to, že se jedná jen o jakýsi pokusný balónek, který má otestovat, zda je další zavírání obchodů i v jiných svátečních dnech a nakonec i o nedělích průchozí. Důkazem pro to, že nejsem daleko od pravdy budiž vyjádření některých ze socialistických poslanců, kteří se nechali slyšel, že právě to je jejich konečným cílem.

Jsem přesvědčen o tom, že prodejní doba by se měla tak jako mnohé jiné otázky trhu řídit výhradně vzájemným průnikem nabídky a poptávky. Jsem přesvědčen o tom, že obchodníci sami nejlépe vědí, kdy je pro ně výhodné mít obchod otevřený a kdy se jim to naopak nevyplácí. Jsem přesvědčen o tom, že občané mají mít sami právo se rozhodnout, jak budou trávit svůj volný čas, jak budou trávit který státní svátek, a stát se nemá snažit modelovat jejich návyky, moralizovat je a převychovávat. 

Pokud je prioritou to, aby zaměstnanci velkoobchodních řetězců nemuseli o státních svátcích pracovat, pak mou odpovědí je, že svobodnou volbou každého z nás je vybrat si své povolání s takovými podmínkami, které nám vyhovují. Stranou nelze nechat ani fakt, že pro mnohé zaměstnance práce o svátcích a nedělích představuje díky příplatkům finanční přilepšení, které sociálně slabší občané, brigádníci a studenti sami rádi přivítají.

Závěrem považuji za důležité zmínit, že ačkoliv k zavedení zákazu prodejní doby ve vybraných dnech přistoupilo v minulosti více evropských zemích, nelze to považovat za argument, který by měl být podpůrný pro učinění tohoto kroku i u nás. Skutečnost, že tato praxe funguje v některých západních státech, vyplývá zejména z vyšší míry religiozity a z určité historické tradice. To však zcela jistě není náš případ. A pokud se podíváme do zemí, které toto opatření zavedly v nedávné minulosti, pak by nám mělo být nejčerstvějším mementem Maďarsko, které se právě v těchto dnech, rok po zavření obchodů o nedělích rozhodlo toto opatření zase zrušit. Jsem tedy přesvědčen, že bychom neměli činit kroky zpět do minulosti, do dob totality, kam státem regulovaná prodejní doba patří, měli bychom dát prostor trhu a zachovat si tak i určitou konkurenční výhodu, kterou volná prodejní doba alespoň v příhraničních oblastech je.