Děkuji, vážený pane předsedající, vážený pane ministře, kolegyně a kolegové, já zůstanu pouze u tisku, který aktuálně projednáváme, byť v mnohém souhlasím i s panem senátorem Valentou, ale chci mluvit pouze k problému ustanovení vyměřovacího základu k úhradám, ke stanovení výše tedy plateb za státní pojištěnce. To je problém, který se tady táhne už od roku 1992. A já vítám, jako občan i politik, že se teď ve dvou krocích to výrazně zvyšuje. Je to tedy 60 % oproti stávajícímu stavu, ale vláda pokračuje v neblahé praxi minulých let, v tom se nic nezměnilo. Prostě někdo se podíval ze Strakovy akademie, možná pan ministr z Palackého náměstí, ze své pracovny a rozhodli s ohledem na evidentní dopady, které přináší současná krizová situace do vývoje ekonomiky a samozřejmě i do vývoje rezerv tedy zdravotních pojišťoven, že se to zvýší na 500 a 200 korun. To je tedy 700 korun, je to stále to, jak jsem v tom vstupu uvedl, stále je platba nižší než minimální platba, kterou musí nést každá osoba samostatně výdělečně činná. 

To znamená, to asi není úplně v pořádku. Já jsem skutečně nebo my jsme skutečně připravili návrh, který by tento systém změnil od toho roku 2022. A dobře vím, že výtky ministerstva financí, v minulosti i teď, vždycky byly podobné. že se musí najít tedy takový model, který bude reagovat na vývoj ekonomiky a na průběh hospodářského cyklu. Tak jsem tedy navrhl to, co je asi nejlogičtější. A podle mě z mnoha úhlů pohledu nejsprávnější, navázat skutečně vyměřovací základ na nějaké procento, v daném případě 50 % z průměrné mzdy. To je ukazatel, který zákon o pojistném na veřejném a zdravotním pojištění zná. Který používá a který se používá i v zákoně o důchodovém pojištění. A je to ukazatel vyhovující.

Na námitku pana náměstka Tylla, co by se stalo, kdyby průměrná mzda poklesla, jsem se zeptal a věděl jsem, že nemůže odpovědět. Protože od roku 92 neznám ani jediný rok, a to ani v letech světové ekonomické krize a jejích dopadů, v těch letech 2009, 2010 a dalších, že by z roku na rok se snížila průměrná mzda, neexistuje takový případ. Za posledních 30 let neexistuje. Ta pravděpodobnost je asi tak podobná, jako že tedy přiletí nějaké vesmírné těleso, které tedy údajně dnes na bezpečné vzdálenosti minou Zemi. Tak to je asi taková pravděpodobnost, jako že se sníží průměrná mzda, a tudíž jako by mohlo dojít k nějakým výpadkům. 

Tady bych chtěl říci, že určitě jsem připraven a jsme připraveni vést debatu, že pokud by se tak stalo a ta minimální pravděpodobnost by nastala, tak by vláda byla zmocněna provést řekněme nějaké vyrovnání nebo navýšení toho výměru takto spočteného vyměřovacího základu. Všechno se dá při dobré vůli učinit. Jinak ten návrh 13,5 % z 50 % průměrné mzdy, jenom pro ilustraci, znamená 135 až 140 miliard ve Všeobecné pokladní správě státního rozpočtu. Což není nijak jako daleko od toho, co stejně v roce 2022 bude muset nastat. V letošním roce se z důvodu toho navýšení 500 korun zvýšila původní částka 76,8 miliard na 99 miliard. Je to přesně o 22,3 miliardy, je tam nějaká rezerva, protože tím prostým součinem se k tomu nedostanete. A když mluví pan ministr, asi má pravdu nebo blíží se ta jeho argumentace skutečnosti, pokud jako těch 700 korun bude znamenat oproti stávajícímu stavu zatížení o 50 miliard, tak se dostáváme někde k částce 125, 130 miliard. Pouze avizuji, že to, co jsem navrhl, co jaksi navrhoval výbor pro hospodářství, nemá za cíl devastovat veřejné rozpočty. To reaguji na pana senátora Víchu. Nikdy bych takový návrh nepodával jako člověk, který se pohybuje 20 nebo 30 let v oblasti veřejných financí a v oblasti veřejných rozpočtů. V zásadě se blíží tomu, co stejně ad hoc, pokud se to nezmění, a já věřím, že se to změní, nějakým zase politickým rozhodnutím se schválí pro rok 2022.

Já bych byl daleko radši, kdybychom mohli od toho roku 2022 skutečně nastavit už i v tomto zákoně nějaký jasný systém. Stejně lepší nenaleznete, pane ministře. To vám říkám jako člověk znalý věci. Když to budete vázat, například taky byly ty úvahy i ve sněmovně, vázat na minimální mzdu, tak jsme tam, kde jsme teď, protože minimální mzda je takový ukazatel, který se různě mění. Vláda rozhodne někdy o navýšení na základě porovnání v tripartitě, ale to není žádný jakoby ukazatel, který by reagoval automaticky na průběh hospodářského cyklu. Takže lepší veličinu než průměrnou mzdu nenalezneme. Ano, můžeme diskutovat, jestli se to má počítat z 50 % z průměrné mzdy nebo třeba z 55 nebo 45, tady ta diskuse je jistě možná, já jsem k ní otevřen, záleží mi na tom, aby po těch mnoha letech se našel nějaký model, který bude předvídatelný, bude zabezpečovat to, že ten či onen ministr, nebo bude alespoň jistotou, že ten či onen ministr vždycky v nějakém cyklu 10 let nepřijde před televizní obrazovky na tiskovou konferenci a řekne, a tím to nechci kritizovat, pane ministře, tak to bylo i za vašich předchůdců – vybojoval jsem 6,5 miliardy na oddlužení nemocnic. A vždycky tu vinu většinou sehraje na ty manažery, kteří už tam nejsou a byli odvoláni.

To bylo už za vašich předchůdců několikrát, konec konců jednou obětí, to jste mi připomněl, pane náměstku, jednou obětí této argumentace byla i současná náměstkyně ministerstva zdravotnictví, bývala ředitelka Fakultní nemocnice v Motole, paní Helena Regnerová. Myslím si, že si to tehdy vůbec nezasloužila. Nemyslím si, že vedla špatně Motolskou nemocnici, ale tehdy přišel pan ministr David a argumentoval podobně jako dnes argumentujete vy v jiných případech. Ředitelé jsou horší, lepší, vždycky to tak bude, ale jak je vidět, ani geniální ředitel prostě nezmění ten systémový nedostatek ve financování zdravotní péče. A ten systémový nedostatek ve stanovení vůbec výše platby za státní pojištěnce. A pokud těch státních pojištěnců je 6 milionů a je to 60 % všech státních pojištěnců, tak je to ten rozhodující segment z hlediska jaksi příjmů těch zdravotních pojišťoven. Takže já to nebudu protahovat, samozřejmě mohl bych mluvit dlouho, nechci se teď dotýkat jiných tisků, to až tady bude třeba paní ministryně financí, tak můžeme debatovat o nějakých jiných pozměňovacích návrzích. Tady já jiné pozměňovací návrhy nevidím než návrhy doprovodných usnesení. Návrh doprovodného usnesení garančního výboru se v tom odstavci b) shoduje s návrhem hospodářského výboru, tak určitě to podpořím a asi podpořím i ty první tři z toho odstavce a), byť se to úplně netýká těch jakoby státních pojištěnců, ale určitě jaksi i toto podpořím.

Podpořím nakonec i ten návrh zákona, byť mě mrzí, že už od toho 1. ledna 2022 jsme nenalezli nějaký model, který bychom mohli nalézt, protože, pane ministře financí, pane ministře zdravotnictví, financí nejste ještě, třeba budete někdy, pane ministře zdravotnictví, určitě i v roce příštím vždycky přijde paní ministryně nebo pan ministr financí nebo pan náměstek, který bude říkat – není na to vhodná doba. Víte, ono vůbec jako ten systém, a to nechci úplně rozebírat, kdy fakticky se to týká výlučně resortu zdravotnictví, ale platí se to Všeobecně pokladní správě, tedy kapitole ministerstva financí, to je taky takové anomální. Když jsem se ptal, od kdy to vlastně tak běží, tak jsme se s panem náměstkem Tyllem dohodli, že to je vlastně od začátku, od roku 1992. Takže ministerstvo financí asi ten model opouštět nebude. Jde teď o to, aby skutečně ministerstvo zdravotnictví přesvědčilo a donutilo ministerstvo financí změnit své názory, protože mnohé z těch argumentů, které přenášel pan náměstek Tyll, i veškeré úspěchy o erudici nebyly vůbec validní. Takže to jenom k mému vystoupení. Děkuji za pozornost.