Vážený pane ministře, vážená paní předsedající, vážené kolegyně, kolegové,

možná že je dobré začít tím, čím skončila paní předřečnice, že skutečně v některých věcech, které se týkají celostátního nebo nadregionálního významu, je potom veto obce velmi komplikované. A bylo to tu několikrát popsáno, že to byl ten největší kámen úrazu, když se jednalo o podobě toho zákona a jakým způsobem mají být obce zajištěny, aby se mohly odpovídajícím způsobem ozvat v okamžiku, kdy má dojít ke stavbě, která se života obce zásadním způsobem dotkne minimálně v okamžiku, kdy vzniká.

Já se přiznám, že dnešní rozhodování a hlasování o tomto zákoně je pro mě jedno z nejtěžších, které absolvuji. A zkusím to vysvětlit, protože můj názor se posunul a vychází to jednak z historie a jednak z toho všeho, co tady zaznělo. A jednak z toho, co tu říkal i pan ministr.

První věc je podle mě naprosto zřejmá a já nerozumím tomu, proč se to nestalo, a to je, že obecně jsem přesvědčen, že by o takovýchto věcech měla rozhodovat vláda. A vláda by měla mít dostatek sebevědomí na to, aby si k tomu už nikoho dalšího sama nezvala tím, do zákona dá, že sice rozhodne, ale ještě chce, aby souhlas byl někým dalším odsouhlasen, ať je to sněmovna nebo Senát. Když to vláda udělá, tak to potom má nějaké své důvody. A pokud se my v nějakém okamžiku proti tomu postavíme, tak bychom měli mít k tomu také docela důležité důvody.

Je pravdou, že v okamžiku, kdy se mluvilo s obcemi o tom, zda na jejich území může, nebo nemůže být úložiště, tak jedna z variant byla taková, že se řeklo: „Dobře, pokud o tom nebudete moci rozhodnout přímo vy, obce, nebo nebudete mít právo se proti tomu postavit, tak by to mělo být ještě nějakým jiným způsobem zajištěno než tím, že se vláda bude chovat odpovědně a následně potom udělá odpovídající usnesení.“ A jedno z řešení, které se nabízelo, byl právě souhlas obou komor.