Děkuji, pane předsedo. Já dříve, než se začne diskutovat věcně a zdokonalovat tento zákon s 97. novelou, tak tady vyslovím svůj sen, nebo prognózu. Inspiroval mě Jan Werich, který říkal, že bábovka má být přiměřené velikosti, jinak se začne rozpadat vlastní mocností. A to je typický příklad tohoto zákona.

Já bych si moc přál, kdyby třeba u příležitosti z té novely tohoto zákona jsme zkusili ho rozebrat – bude to jistě radikální reforma, ale ne až tak radikální mentálně. Jde v zásadě o strukturu zdravotních služeb, to je jedna věc. Druhá věc jsou pravidla financování zdravotních služeb z veřejného pojištění. Potom jde o oblast kompetencí a potom jde o speciální oblasti takové či onaké z hlediska jednotlivých léků.

A jestliže to takto budeme skládat do budoucna – a já už předesílám, že budu pro, pro všechny ty změny, že už jsme si zvykli s tím zákonem a s jeho úpravami a četnými novelami tak žít. A víme, že byly i darebné novely v minulých letech, když v osm večer tam cosi vsunuli a pak to měnilo zcela radikálně strukturu i pojišťoven, co mohou a nemohou, tak by bylo dobře, kdyby se třeba příští Senát, anebo příští ministerstva zamyslela nad tím, jestli to nepostavit vskutku nějak transparentněji, protože teď už se v tom nevyzná vlastně vůbec nikdo.

Možná bych neútočil, možná pan náměstek Policar, který je šikovný a vyzná se v tom. Ale každý si z toho vybírá, co chce. Vy sami uznáte, že jestliže se doplňují centra duševního zdraví do toho, kde se sirotčí léky, tedy orphans, mají s tím pářit, má se s tím pářit § 16, což byla výjimka. Takže v roce 2018 bylo 14 000 výjimek ročně, jenom, aby bylo jasno, tak to je určitě nesystémové. A do toho má, co můžou všeobecné sestřičky, a co nemůžou všeobecné sestřičky.

Čili je to jakýsi skoro až guláš – což o to, guláš je příliš homogenní – je to mnohem nehomogennější struktura. A to není určitě vina nikoho z vás, a už vůbec ne pana ministra, to je prostě vina těch asi dvaceti třiceti let, kdy se ty věci kumulovaly a doplňují se v jednotlivých detailech. Ale, věřte tomu, že už to nelze uchopit.

Pak bych chtěl jenom obhájit to, proč tady teď z různých stran budou určité pozměňovací návrhy a doplňující návrhy. Asi je to i správně, ono to asi jinak nejde. Ale ta materie už je tak rozsáhlá, že není možné, aby bujela do nekonečna dál. A skutečně k tomu v té novele, což ještě tři novele si škrtněme třeba v těch příštích letech, ale v té novele už bychom potom možná měli si říct, že ve zdravotnictví by struktura zákonů měla vypadat jinak. Neboť tento všemocný všeobjímající nemocný zákon s přílepky, nálepkami, vlepkami, polepkami už asi není možno dlouhodobě konzumovat.

Respektive, my to zvládneme, ale nepřál bych to našim vnoučatům. Protože když si představíte, že v tom budeme pokračovat ještě další generaci, tak už vůbec nebudeme vědět a nikdo neodpoví na prostou otázku, jak je strukturováno naše zdravotnictví, co hrazeno je, co hrazeno není a v jakých podmínkách kde kdo se nachází.

Tak to nebyl ani příspěvek, to byl povzdech nebo jakýsi sen nebo jakási úvaha. A nyní vzhůru k těm vlastním kvalifikovaným připomínkám, abychom odevzdali dílo. A určitě budeme pro, protože některé ty věci se tam dostat musí. A hovořila o tom paní kolegyně Dernerová proč. Děkuji vám.