Vážené kolegyně, milí kolegové, vážený pane předsedající. Šedá je teorie a zelený strom života. Víte, my, co jsme tady, a já už mám teď trošku smysl pro humor, těch třicet let „hobrdali“ ve svých profesích a snažili se začít něco, co bylo na zelené louce, ať už kolega Kantor v medicíně, když navštívíte jeho pracoviště, tak víte, kam to došlo, kolegyně, neuroložka dětská a já, ta zběsilá pedagožka, najdeme mnohé spříznění osoby. Když se podívám na Emilku Třískovou, tak zase v té sociální oblasti. A tak s dovolením o tom maličko něco víme. A, víte, když se narodí postižené dítě, tak je to strašný průšvih. A my nejsme nikdo z toho procesu vyloučen. A já ne proto, že už jsem stará, ony se nám rodí vnoučata, viďte. A mladým, vám mnohým a našim dětem se rodí děti. A vždycky je to průšvih.

A proto si myslím, že ta největší síla, která směřuje ke změně, k tomu pohybu, je právě ta rodičovská. Musím tedy říct, že bohužel často jenom mateřská, maminkovská, protože páni tatínkové nám na té cestě trošku selhávají. Ale oni za to možná nemohou, protože to, co tady bylo řečeno, každý jeden z vás, já s vámi opravdu souhlasím. Vaše obavy jsou namístě. Víte, handicapovaný člověk, ať už miminko, nebo dospělý, byl v tom minulém režimu odsunut, nebyl, nemohl tomu režimu škodit. My jsme se tvářili, že není. Byl v hlubokém lese.

A já když jsem před třiceti lety potkala ty rodiče, co ty děti chtěli vytáhnout a chtěli pro ně školy a doktory a jezdit s nimi mezi lidi, tak mě to hrozně chytlo. Nikdy by mě nenapadlo, jaký profesní průser to bude. Protože o autismu před třiceti lety se v Americe vědělo, od třicátých let už se diagnostikuje, u nás ne. U nás to začalo, abych byla upřímná, před pětadvaceti lety. A já musím říct, světě, div se, bez ABA v mé škole vzděláváme děti s autismem. Budete se divit, ani ony nepoužívají jenom jednu metodu.

Nechci se dostat do diskuze o metodách. Skutečně nám to nepřísluší. Bylo to tady dobře řečeno, ale základem autistických dětí, ale i jinak postižených, mentálně atd., je struktura. Přátelé, ona nám pomáhá tady už, já se také už považuji ve svém věku za toho, kdo má rád jeden směr a jeden cíl, takže ona ta struktura, ona ta ABA by nám také pomohla. Nedělejme si iluze, že ne. Nebo neříkejme to. To není něco ze světa, co je zázrak. On to zázrak je, když to někdo umí. A to, co bylo řečeno, že rodiče hledali tehdy doktora, který je vyšetří. Víte, s jakými papíry mně chodili do té školy? „Nespolupracuje, nevyšetřitelný“, kulaté razítko. To trvalo. No, možná ještě v 21. století se to objevilo.

Tonoucí se stébla chytá. Já jsem se snažila jim tam sezvat všechny odborníky, a lék jsme nenašli. Hledali jsme i šarlatány, lék jsme také nenašli. Takže ten postup toho dítěte, u kterého potřebujeme, aby ho někdo dobře odiagnostikoval, díkybohu, že ho najdeme, díkybohu za ABA. ABA vznikla v kapitalismu. Proč asi? No protože ABA přece znamená, když začneme s dítětem včas pracovat a včas ho řekněme zcivilizujeme, tak ono potom nebude zlobit. A já vám řeknu, že v mé škole patnáct let jinou metodou, a promiňte mi ty výrazy, ono to tak je, ono se tak na ty děti nahlíží, civilizujeme také děti. Také s autismem. A dáme to dítě do jiného zařízení, a ono začne zlobit. Ne proto, že nepoznalo ABA, ale proto, že jsou tam lidé, kteří si s ním nevědí rady.