Jsou tací, kteří tvrdí, že svobodu slova máme. A dokládají to tím, že každý z nás může psát, mluvit, zveřejňovat své názory na Fb. Protože cenzuru pojímají shora, jako státní, v podobě před r. 1989. Dnes je ale situace minimálně v jedné věci horší než tehdy. Nejenže se stát snaží svobodu projevu zákony a exekutními opatřeními omezit, ale naši svobodu limituje mnohem víc spíše sama atmosféra společenského tlaku a ostrakizace. Lidé se bojí mluvit, bojí se komentovat a lajkovat komentáře na Fb, s nimiž souhlasí. Velmi se také zneužívá nálepkování nenávistí. Dnes pro nálepku nenávistníka stačí, když nesouhlasíte s takzvaným “manželstvím pro všechny”.

Jak se postavit té nepříjemné atmosféře? Nedat se, mluvit, být příkladem pro ostatní, podělit jim prostor, posouvat hranice. Neustupovat. Nerezignovat. A také holt občas nést náklady, které jsou s tím spojené. Není to příjemné, ale nechci, aby se lidé báli své názory projevit.

Tento příspěvek jsem přednesla na dnešní konferenci věnované svobodě slova a pořádané Společnost pro obranu svobody projevu (více ZDE). A kdybych se zúčastnila odpoledních bloků, vystoupila bych k digitálním platformám:

Mnohé sociální sítě ve své reklamě a při prezentaci o sobě tvrdí, že jejich platforma je svobodné prostředí, které dávají k dispozici všem pro jejich vyjádření. Pak je ale otázkou, zda to není klamavá reklama a klamavá smlouva. Některé jejich podmínky a kodexy jsou veřejné, jiné neveřejné. Ony pak cenzurují a jejich zásahy jdou mnohem dál, než jak informovaly na začátku. Navic stát a EU na ně tlačí, aby dodatečně, tedy zpětně změnily podmínky, kterými propagovaly své produkty na počátku.

A konečně někdy jejich cenzorské zásahy jsou mnohem dál. Dokonce dál, než jak může uživatel očekávat. Údajně mažou nenávistné projevy, ale o definici nenávisti rozhodují samy. Jasná nenávist proti Trumpovi nebo Zemanovi je v pořádku. Zato výraz slušného nesouhlasu nebo dotazy na vybrané okruhy otázek nejsou nenávistí, a přesto je mažou.

Nenechme si to líbit. Jde nám o svobodu. I po projevu.