Vážený pane místopředsedo, vážené kolegyně a kolegové.

Nyní se debata trošičku začíná sunout do jiné roviny. Tento problém se trošku začíná bagatelizovat.

Musím říct, že plně tady s panem ministrem souhlasím, a trošičku mi vadí přístup kolegy senátora Vystrčila, protože o tom to tady vůbec není, že si myslíme, že by všichni měli mít stejně ve všech profesích atd. To přece vůbec nebudeme říkat.

Ale analyzujme tento problém. Proč jsme někde úplně na chvostu evropských zemí, proč to tak je? Proč je u nás tato situace horší, než je někde jinde? Možná, že tak není. Ale je to pravda. A my ještě také máme ženy, které jsou nejdéle s dětmi doma. To také máme v Evropské unii. Podle mne to trošku souvisí, ale jsou to dva problémy. Jeden ten, že ženy ve stejných funkcích jsou skutečně odměňovány někdy méně. A hlavně, pro muže se vytvoří funkce ve firmě nebo v instituci, na jejímž základě se jim plat navyšuje. To je běžná praxe. Je prostě předseda něčeho nebo vede více lidí atd., takže tam dochází k diskriminaci.

Ty ženy nemají děti a jsou stejně na tom, stejně vystudované atd.; a víme dobře, že zastávají mnohem méně vedoucích funkcí. Některé země k tomu přistoupily tak, aby toto pokud možno odstranily. Například v severských zemích ve vedení firem je žádáno, aby tam bylo zastoupeno více žen. Tak to samozřejmě taková opatření a to, že ženy zastávají důležitější funkci ve stejné profesi vede k menší diskriminaci žen. Ještě bych se zde chtěla zmínit o tom, co tady bylo veřejné slyšení, a my s panem senátorem Růžičkou povedeme teď polemiku i v senátním časopise. Chtěla bych se vyjádřit k tomu zavádějícímu titulu, že dvouleté dítě patří do náruče mámy. No, všechny děti patří do náruče mámy, a také tam jsou. A také do náruče otce. A jsou tam celý život, a někdy ještě, když je jim 50, tak se o ně rodiče starají. Ale šťastné dítě je jenom tehdy, pokud má také šťastnou mámu. A to zase je můj titulek k tomuto problému. Víte, tato diskuse o skupinách a o tom. Ano, je pravda, že jsou skupiny. Je pravda, že jsou zařízení. Ale není jich dost a nejsou v dostatečné blízkosti, jako jsou školky. A proto si myslím, že samozřejmě dvouleté dítě nepatří do školky, dohromady s tříletými, čtyřletými atd. dětmi, které jsou tam vzdělávány. Potřebují úplně jiný typ péče. Potřebují mít jesle, které jsou pro ně vhodné, ale i tam musí být už ten pedagogický aspekt. A to je dokázáno světovými studiemi vědeckými atd., že pro jejich vývoj je to daleko přínosnější než když tyto děti zůstávají jenom a pouze v rodinách. Aspoň některé děti. Samozřejmě jsou děti, pro které to vhodné není. Ale je to volba. Je to otázka volby a je to také to, co pomůže k tomu, aby se vyrovnaly platové rozdíly. Protože někdy ani tříleté děti se nedostanou do školky. Velmi často mi píší lidi, že u nich se nemohou dostat ani tříleté děti do školky. Takže když žena je dvakrát 4 roky doma, tak potom je velmi těžké, aby měla stejné platové ohodnocení jako má muž. Ale co navíc je strašné, podle mého názoru, že tyto ženy potom mají malé důchody. Toto nevede jenom k tomu, že mají menší platy, ale mají také malé důchody a jsou skutečně na hranici chudoby, když zůstanou třeba jednou samy. A proto tedy za prvé si myslím, že by měla být povinně zřízena zařízení pro matky nebo rodiny, které děti tam chtějí dát. Jenom ty, co tam chtějí dát. Není to žádné pravidlo, že tam všechny děti mají chodit. A taková vhodná zařízení by měla být dostupná. Čili zákon, novela školského zákona by měla odstranit to, že mají chodit do školky, ale mají pro dvouleté děti být zařízena povinně taková zařízení, která jsou pro ně vhodná. I když tam bude chodit 10 % jenom dětí. To je jedno, ale aby tady tato možnost byla. To samozřejmě skutečně umožní i snižování pak těchto platových rozdílů a pozdějších rozdílů v důchodu. Tato problematika je samozřejmě dána tím báječným bych řekla přínosem českého státu, kdy ženy dostávají poměrně dlouho finanční podporu, aby mohly s dětmi zůstat doma. Pokud to chtějí, tak je to samozřejmě v pořádku. Já bych ale zavedla za to ... chceme, aby se zvýšila porodnost. Čím to končí? Že ženy mají děti ve čtyřiceti, protože nejdřív si musí udělat kariéru, protože pak by měly špatné platové ohodnocení a nízkou penzi atd., čili chceme, aby tyto ženy, ty vysokoškolačky měly více dětí. To chceme. A ony to také chtějí. Ale ony pro to nemají podmínky. A proto tedy je nutné, aby ... a nemají třeba peníze ze začátku, aby je dávaly do nějakých soukromých zařízení drahých a ne ani třeba někdy z hlediska vzdělávání dětí dobrý. Takže tam máme sice tuto obrovskou výhodu, ale pak ženám ze zákona za každé dítě přiznejme o 1 000 Kč třeba větší důchod. Vždyť tedy jsou ty čtyři roky doma, nebo tři roky. Jsou v tom náručí mámy. Tak dobře, když to takto chceme, tak jim přiznejme za každé dítě o 1 000 Kč větší důchod. Vždyť pracovaly doma, ony tam neměly žádnou dovolenou, jak se říká, prostě tam měly tu práci. Takže to je další řešení této situace. Protože není to jenom o tom produktivním věku, ale je to opravdu i o tom důchodovém věku, kde jsou ženy tímto diskriminovány. Anebo tedy zaveďme, že budou mít oba dva manželé stejnou penzi, že se jejich příjmy rozdělí a že jejich penze výsledná pak u obou dvou bude stejná, protože žena se starala třeba 10 let o rodinu doma. Čili jsou tady problémy. Chtěla jsem jenom upozornit na to, že názory můžeme mít různé, některé děti ve dvou letech se do školy těší. Osobně moje vnučka, která chtěla chodit do školky už ve dvou letech a úplně s pláčem si vydupávala to, že už chce také chodit do školky, jako ty starší děti. Čili je to individuální. Některé děti opravdu tam ani v pěti letech nejsou šťastné a tady bylo kdysi to dokumentováno konkrétním případem. Ale jiné jsou už dostatečně vyvinuté. Nechci tady rozvádět neurofyziologické podklady pro to, že to tak skutečně je, že je dokázáno, že různorodé působení na děti skutečně vede k lepšímu vývinu jejich mozku a k lepšímu sociálnímu a kolektivnímu potom začlenění se do společnosti, pokud chodí. A další věc, kterou ČR neumí vůbec uchopit a je to běžné v Německu, Anglii a všude, že ty děti tam mohou jít jen třeba dvakrát týdně. Jenom dvakrát týdně a jenom na dopoledne. Nechme jim tu volnost toho předškolního tohoto typu zařízení pro dvouleté děti a dokonce si dovolím říct třeba i mladší, aby měly tu volnost, aby si tam mohly jít pohrát a ta žena mohla si třeba dostudovat. Protože máme i studentky, které mají děti. Čili jenom bych chtěla, aby se tady ten problém nebagatelizoval. Je to tady skutečně problém. Větší problém v Česku než některých jiných zemích a myslím si, že společnost je různorodá a pro ty ženy některé věci skutečně v současné době jsou nevýhodné a já vítám tady to úsilí vlády o tom to nějakým způsobem uchopit a napravit.

Děkuji.