Když roste, je údajně dobře, když neroste, je údajně špatně. Paradoxní je, že asi žádné jiné statistické číslo neodhadujeme tak mizerně nepřesným způsobem. Ano, HDP totiž neměříme. HDP jenom odhadujeme. A tento odhad následně ještě neustále zpřesňujeme.

Čísla říkají, že podle předběžného odhadu vzrostl hrubý domácí produkt ve 2. čtvrtletí mezičtvrtletně o 0,3 %. Horší přitom je, že meziročně rostla česká ekonomika ve druhém kvartálu jen o 0,4 %. V prvním čtvrtletí přitom přidala 0,3 %. Takže ano, jedná se teoreticky o zrychlení tempa růstu. Jenže toto zrychlení je téměř zanedbatelné.

K tomu všemu musíme poznamenat ještě další věc. Totiž odhad HDP prošel během poslední doby velkou metodickou revizí. Najednou se do HDP začaly zahrnovat odhadované položky, které se do něj dříve nezahrnovaly. Asi není třeba zdůrazňovat, že vesměs tyto položky táhnuly HDP nahoru. Takže jak například z poklesu či ze stagnace vykouzlit růst HDP? Třeba tak, že nově do něj začneme zahrnovat spropitné. Nebo tak, že arbitrárně určíme, že domy mají delší životnost, než jsme předpokládali až dosud. Nebo tak, že HDP navýšíme skrze takzvané imputované nájemné.

Imputované nájemné je ta položka, kterou nikdo nikdy neviděl, protože se jedná o hypotetické nájemné, které bychom domněle dostávali, kdybychom dům či byt, ve které bydlíme, pronajímali. Jenomže my ho nepronajímáme, tedy žádné nájemné nedostáváme. Pokud je vám výraz imputované nájemné povědomý, tak vězte, že jsem o něm opakovaně mluvila jako o položce, skrze kterou se běžně manipulují údaje o inflaci.

Proč o manipulaci s růstem HDP mluvím teď, když v minulosti jsem o ní nemluvila? Protože – jak jsem již uvedla – přednedávnem proběhla právě tato revize metodiky, která pokles či stagnaci HDP zázračně zpětně prohlásila za růst a nyní byl zveřejněn první údaj o HDP po této revizi. A hned nám HDP roste. Ale stejně se to statistikům ještě nepodařilo trefit tak, aby to vypadalo opravdu dobře. Protože i tak se čekala výraznější akcelerace tempa růstu HDP.

Revize – nerevize, manipulace – nemanipulace, jedno je zřejmé: i když vnímáme údaje o HDP jako hodně od boku střelené, přeci jen nám nějakou základní představu dávají. Přeci jen z 10% propadu ani skrze tyto machinace 10% růst neuděláme a naopak. Takže poselství je jasné: Česká ekonomika se nemůže odrazit ke svižnějšímu růstu. Co mne na tom trápí nejvíce, je hlavně pokračující pokles v průmyslu. Tady všechen optimismus zabíjí obavy z toho, co v příštích letech udělá Green Deal nejen s oblastí průmyslu, ale hlavně energetiky. Řadě firem klesají zakázky a dopadají na ně zvýšené ceny energií. A to jsme se zdražováním energií a odstávkou elektráren teprve na začátku. Do toho průmyslu, který lapá po dechu, komplikují život stoupající ESG požadavky. To samozřejmě není otázka jenom českého průmyslu; Německo je na tom srovnatelně.

Rozpad našeho průmyslu je zhola zbytečný. Co dnešní senioři s hrdostí a pýchou vystavěli, dnes mladá generace ničí pod rouškou údajné zelenosti a pomoci planetě. A ještě často po budovatelích chce, aby se styděli, že průmysl, chloubu naší země, vystavěli. Naivně si neuvědomují, že tenhle průmysl stojí za naší životní úrovní. Pokud jej zničíme, zničíme i náš blahobyt. Je snadné nevážit si toho, co sami nebudujeme a do čeho se narodíme jako do „samozřejmosti“. Že nám to chybí, poznáme, až když to zničíme a je už pozdě.

(Tento text byl napsán 30. 7. pro rádio Univerzum.)