Drahoš přes 48 %, Svoboda přes 16 %, Štěpánek a Šichtařová přes 14 %.

Moje hodnocení a pocity? Ty se různí podle toho, vůči komu směřují. Jiné jsou pocity, která mám sama vůči sobě, které mám k lidem, kteří mě podporovali, a které mám vůči celé České republice.

Sama za sebe mohu říci, že se mi značně usnadní život. Víte, do politiky vysloveně touží vstoupit jenom psychopaté. Tedy lidé, kteří sytí své ego mocí, touží po moci, postrádají empatii a nemají problém porušovat dohody. Normální člověk po tomhle světě netouží. Pokud normální člověk chce vstoupit do politiky, pak ne proto, že by mu to prostředí dělalo dobře, ale proto, že to považuje v nějakém ohledu za správné. Prožívá to jako své sebeobětování. Například podnikatelů jsou dva typy. Pokud podnikatel touží po politice, pak si buďte jisti, že si chce přihrávat státní peníze. Pokud podnikatel netouží po politice, a přesto se rozhodne do ní vstoupit, pak je to forma oběti, protože se nemůže dostatečně věnovat svému byznysu. Lidé s mentalitou závislosti na státu si myslí, že podnikatel chce do Senátu pro pocit moci. To je směšné a hloupé. Pokud podnikatel opustí svou firmu, jeho situace se ve skutečnosti zhorší. Takže čistě sama za sebe konstatuji, že to, že nebudu v Senátu, je pro mě pohodlnější. A mám čisté svědomí, že jsem udělala, co jsem považovala za správné. Byla jsem ochotná bojovat proti zlu, nabídla jsem své služby, nebyla po nich poptávka, a tak se mohu se zcela čistým svědomím vrátit k tomu, co mě baví a mít klid. 

Zcela jiné pocity ale mám vůči lidem, kteří mě podporovali a volili. Na začátku kampaně nebyly k dispozici skoro žádné peníze. Když jsem spustila crowdfunding, rozjela se neskutečná vlna podpory a obrovské množství lidí do mě vložilo své naděje. Lidé z celé republiky mě chtěli v Senátu. Psali mi krásné dopisy. Pomáhali mi jako dobrovolníci. Poskytovali mi prostor pro prezentaci. A pak mě mnoho těch, kteří bydlí v Praze 4, volilo. Vůči těmto lidem cítím obrovský smutek. Právě díky těmto lidem a pro tyto lidi jsem kandidovala. Jak už jsem řekla, pro osobně by senátorský post byl jen osobní komplikací, ale ta podpora a důvěra části lidí, kterou jsem cítila, byla tak dojemná a zavazující, že jsem kandidovat chtěla. Kandidovala jsem pro svobodu, pro zastavení destrukce naší země, pro uchování plamínku naděje všem těmto lidem. To je něco tak velkého, že to přesahuje naše osobní zájmy. Cítila jsem, že řadě lidí dávám naději. A je mi moc líto, že tito lidé jsou nyní zklamaní. Politici většinou po volbách děkují svým podporovatelům a tím vyjadřují vděčnost, že jim lidé pomáhali. Já to cítím trochu jinak – neděkuju za pomoc, ale za důvěru. Protože jsme byli s mými podporovateli a voliči jako jeden velký tým a všichni společně jsme se snažili o jeden cíl. Ti lidé nepomáhali mně, ale skrze mě chtěli zachránit normální svět. Tentokrát se nám to ještě nepovedlo.

A ještě jiné pocity mám vůči celé České republice. V Praze 4 vyhrála stádnost, progresivismus, levice, konformita se systémem, Green Deal, politika fialové vlády, mlčenliví kývači. I tohle je tvář demokracie. Většina lidí si demokraticky zvolila, že preferují stádnost nad myšlením. Že preferují chudnutí nad prosperitou. Že preferují budoucí totalitní praktiky nad svobodou. Že preferují nesvéprávnou závislost na státu nad samostatností. Přeju jim, ať si užijí svou volbu. Doslovně. Protože dokud se ve své volbě nevymáchají a nezažijí úpadek, nepřijdou k rozumu.