Jádrem mých sdělení bylo, že doba jde na ruku radikální levici. A osobně jsem proto názoru, že úkolem KSČM je být duší a svorníkem vlivné opozice. Článek mi ovšem připisuje sympatie k ANO i Andreji Babišovi osobně. A nutkavé úvahy, jak se spolu s ním dostat do vlády. Variantu podílu na vládní exekutivě – spíš cestou tiché a přísně podmíněné podpory vlády - jsem připustil pouze za situace, kdy některá z krizí pod zdánlivě klidným povrchem (či případně několik najednou) nabude rozměrů, kompromitujících celou dnešní navoněnou bídu. A radikální opozice tak dostane příležitost prosazovat zásadní změny k lepšímu. To ovšem EURO čtenářům zatajilo.    

Zatímco ještě dřív jsem, v rámci ÚV KSČ, zodpovídal za koordinaci toho, jak se tehdejší Československo prezentuje v zahraničí. A v tomto gardu přicházel čas od času do styku i s pracovníky tehdejší rozvědky. Například když jela do světa Česká filharmonie a bylo potřeba ověřit, zda tam důstojnému hudebnímu tělesu nehrozí jakékoli riziko či provokace. Nebo když se kontrahovalo vydání knihy u zahraničního nakladatele a chtělo to věrohodné garance, že nejde o mafiánský podnik či jinou hrozbu skandálu.  

EURO to přesto uvedlo titulkem „Úkoloval jsem estébáky“ (?!?). Tady už soudnost komentář ani nepotřebuje. Článek tvrdí, že jsem byl „ideovým spolupracovníkem StB“. Tou formulací si zřejmě kryje záda i proti žalobě, že jsem snad byl přízemním práskačem (tak jako řada „rrrevolucionářů“ z listopadu 89). Já ovšem nebyl „ideovým“, ani žádným jiným „spolupracovníkem“. Už proto, že kdokoli působil jak v ústředí, tak nižších strukturách KSČ, tehdejší tajná služba měla striktní zákaz ho jakkoli úkolovat či jinak vytěžovat.