Když 300.000 Němců, srocených kolem Brandenburské brány – píše profesor - aplaudovalo Angele Merkelové, řečnící o „jednom národu, jedné zemi a jednom státu ve svobodě, míru a prosperitě“, byl to „šovinistický švindl, překrucující skutečné následky sjednocení Německa“. „Západní oslavy ´padlých zdí´ jsou nadto krajně selektivní.“

Když totiž „režimy NATO oslavují ´pád berlínské zdi´ coby vrcholný projev svobody, ty samé politické špičky podporují a financují výstavbu represívních zdí napříč světem. Sjednocené Německo a jeho partneři v NATO podporují izraelskou separační zeď, rozdělující a věznící milióny Palestinců.“

Hrátky, škatulkující na zdi „pokrokové a reakční“ – „dobré a špatné“ – jsou kvapíkem na krajně tenký led: „Berlíňanům, na rozdíl od Palestinců, nebyly základní potřeby nikdy upřeny“ (natož aby jim hrozilo „vyhánění z domovů či dokonce vraždy“). To „izraelskou separační zeď provází konfiskace palestinské půdy i domovů, zděděných po předcích, farem, škol a kulturních pamětihodností“. A často i „vyřezávání olivových hájů, piplaných po staletí, jejichž majitele to zbavuje zdrojů obživy“.

„Spojené státy postavily masivní ´bezpečnostní zeď´ podél hranic s Mexikem.“ „Běžencům před militarizací Střední Ameriky a Mexika z vůle Washingtonu“ tu hrozí „vězení i vražedná střelba“. „Milióny Mexičanů i obyvatel dalších středoamerických zemí zeď odsuzuje k životu v teroru a mizérii v zabijáckých narko-státech pod protektorátem USA. Pod vládou prezidentů s USA za zády, dosazených k moci zfalšovanými volbami a posluhujících brutální americké ´válce proti drogám´, bylo jen za posledních sedm zavražděno přes 100.000 mexických civilistů.“ Podobný hodokvas teroru – jak ze strany drogových kartelů, parazitujících na neokoloniálním zpustošení Střední Ameriky severním sousedem, tak jejich „zkorumpovaných politických, policejních a vojenských struktur“ – dusí i Honduras, Salvador a Guatemalu.

Už sama „vražedná daň vojenských intervencí Spojených států ve Střední Americe bohatě trumfuje“ vše, co lze připsat na vrub zásahů „bývalého Sovětského svazu ve východní Evropě“. „Zeď na hranicích USA je garantem, že ty, co teror přežili, nemine brutální vláda režimů pod kuratelou Spojených států.“

Pozadu ovšem nezůstává ani „´civilizovaná´ Evropská unie“, „budující pozemní i námořní ´zeď  proti běžencům´ z Iráku, Sýrie, Libye, Libanonu a Palestiny, prchajícím před invazemi NATO a válkami rukama poskoků ve svých zemích. Podle Komise pro otázky běženců OSN vyhnaly války Spojených států v Iráku a Sýrii z domovů 13 miliónů civilistů. Mnozí z prchajících z válečných zón narážejí na evropské ´právní zdi´.“ Jejich „´útěk do svobody´ vítají imigrační restrikce, koncentrace v ´internačních´ táborech a vleklé detence“.

A „byla-li smrt 138 východních Němců za 28 let pokusů uniknout přes zeď tragédií, jak potom klasifikovat osud tisíců těch, kdo utonuli či zahynuli jinou děsivou smrtí při pokusu dostat se do Evropy přes Středozemní moře, či přes zeď separující USA od Mexika nebo přes izraelskou zeď, terorizující šest miliónů Palestinců? ´Pásem smrti´, upírajících Latinoameričanům, Palestincům a obyvatelům Středomoří svobodu jít za svým snem a blokujících jim únikové cesty z válek USA a NATO i izraelské genocidy, je spousta. Tyto ´ohavné zdi´ však kancléřka Merkelová na oslavách 25. výročí pádu berlínské zdi u Brandenburské brány nezmínila ani slůvkem.“ Tyto „stávající, dnešní zdi a jejich brutální daň“ přešly mlčením i tirády, jež kolem výročí plnily stránky New York Times, Financial Times a Washington Post. 

„Selektivní denunciace určitých zdí konstrastuje s politikou budování ´jiných´, mnohem děsivějších zdí. Zdí vyloučení, jimiž se Západ vyvléká z odpovědnosti za politické a ekonomické podmínky, uvalené na milióny běženců ze Střední Ameriky, Palestiny, Středního východu a severní Afriky.“ Jen samy „intervence Spojených států a jejich podpora loutkovým režimům eskader smrti a brutálních soldatesek ve Střední Americe mají od 60. do 90. let na svědomí životy 250.000 civilistů a vyhnání 2 miliónů běženců.“ Na Středním východě – vedle už zmiňovaných 13 miliónů běženců před následky agresí USA a NATO – umožnily „izraelské války a okupace od roku 1967 uloupit palestinská území více než 500.000 židovským koloniálním osadníkům“. Izrael vyhnal z domovů statisíce původních obyvatel a „přes 300.000 jich povraždil, vystavil mučení a věznění“.

Komplex „západních zdí“ je především produktem „imperiálních válek“. Jsou nepoměrně „smrtonosnější a brutálnější než ´berlínská zeď´“. Neporovnatelně „menší je i naděje, že budou strženy“. Naopak se dál „množí a opevňují i technologií špehování posledních generací“. Jsou přitom jen jednou ze součástí „stále větších rozpočtů a vražednějších zbraní protiimigračních policejních sil“, „brutálních honů na běžence, jejich zadržování a věznění“. Právě vztak běžencům je zvlášť markantní – jakkoli zdaleka ne jedinou – ilustrací „proměny západních režimů v policejní státy“.

Vrchovatě pofidérním švindlem, znásilňujícím dějiny, je však i termín „demokratické sjednocení Německa“. „Merkelová totiž retušuje rozhodující fakt, že obyvatel východního Německa se na to, v jakém poměru si přejí být vůči západoněmeckému režimu, nikdo neptal a neumožnil jim o tom rozhodnout ve svobodných volbách.“ Bonn si „usurpoval moc a nadiktoval ekonomickou a sociální politiku, která hospodářství východního souseda svévolně rozbila. Když si kapitalistický ´Západ´ usmyslel zavřít státní podniky, statisíce dělníků východoněmeckých závodů postihly brutálně arbitrární vyhazovy. Východoněmečtí farmáři mohli jen bezbranně přihlížet, jak jsou na pokyn západoněmeckých papalášů rozpouštěna jejich stabilní, prosperující družstva.“

„Kde byla demokracie“, když ona vlna „nesmlouvavé anexe a politického darebáctví“, vedoucí k masové nezaměstnanosti a nevybíravá hlavně k sociálně nejzranitelnějším vrstvám, dostala zelenou? „Přes 1,5 miliónu východoněmeckých dělníků bylo vyhozeno z kola a stali se ekonomickými běženci na ´Západě´, vyplácejícím dvakrát větší mzdy než ´osvobozený´ východ Německa.“ Rubem vyšších mezd, dosažitelných jen stěhováním z vlastních rodišť, je však i nepoměrně vrtkavější šance si práci udržet, o ztrátě řady sociálních garancí nemluvě.

„Anexe východního Německa zemi markantně posílila už tím, že německému kapitálu poskytla několik miliónů dovedných dělníků a vyškolených inženýrů zadarmo. Takto posílená moc Německa diktovala zaměření politiky Evropské unie. Na prahu ekonomické krize tak byla německá kapitalistická a politická elita v pozici, umožňující diktovat podmínky ´oživení´ - a převádět celé její břemeno na pracující a střední třídu jižní Evropy a Irska. Německé vládnoucí třídy, mající vedení EU plně pod svou kontrolou, vnutily ´úsporné programy´ Řecku, Portugalsku, Španělsku, Itálii a Irsku. Tato regresivní politika, garantující věřitelům návratnost jejich úvěrů i s úroky, roztočila spirálu nezaměstnanosti, postihující v některých případech přes 50 % mládeže, a dlouholetý, plošný pokles životní úrovně. ´Sjednocené Německo´ předvedlo své nově nabyté bicepsy, rozšířilo svou hegemonii napříč EU, a zajistilo si tak úhradu závazků evropských subjektů. S ekonomickou mocí sjednoceného Německa se do hry vrací i jeho politické a vojenské aspirace.“ Berou si slovo  v „imperiálních válkách Spojených států na Středním východě, v severní Africe, jižní Asii i na Ukrajině.“

„Koncem prvé dekády 21. století ´sjednocené Německo´ vyváželo se ziskem zbraně, logistiku a vojenské mise do Afghánistánu, Sýrie a Iráku. Izraeli poskytovalo zbraně a ekonomickou pomoc v době, kdy Palestince vyháněl z jejich domovů a půdy. Imperiální ambice Angely Merkelové se zjevily v celé nahotě, když agilně podpořila pravicový puč na Ukrajině. Německo následně uvalilo sankce na Rusko a zaštítilo brutální blitzkrieg proti Donbasu. Na Ukrajině našlo Německo, stejně jako ve 30. letech, spojence v neonacistických kolaborantech a chátře, prahnoucích po masakru ruskojazyčných federalistů na východě. Merkelová sní o tom, že se Ukrajina stane státem pod německo-americkým protektorátem, kde německý export vytlačí ruské zboží a německým investorům se otevře cesta k exploataci  surovinových zdrojů země.“

Merkelová, Obama a další předáci imperiální politiky „měří ´zdem´ dvojím metrem - ´komunistické zdi´ napadají a smrtonosné ´kapitalistické zdi´ naopak podporují“. Zatímco „pád ´berlínské zdi´ oslavují, budují sami krvavější zdi proti obětem imperiálních válek“. Zatímco ty druhé označují za „´pokrokové´ a nezbytné pro svou ´národní bezpečnost´, zdi chránící komunistické, vlastenecké či levicové režimy – za ´represívní´ a ´odlidšťující´, co ´musí padnout´.“

Skutečná bilance „pádu ´berlínské zdi´, navazující svévolné anexe východu a moci, již Německo nabylo díky svému ´znovusjednocení´“ se od nedávných fanfár liší dramaticky. Má totiž jak „hluboce negativní dopad na ekonomiky jižní Evropy“, tak v tom, že se v „rukou německých činitelů soustředily diktátorské politické pravomoci  v bruselské centrále EU“.

Kam míří obnova někdejší velmocenské role Berlína na mezinárodní scéně, ilustruje její časová řada: zatímco v „imperialistických válkách na Středním východě to bylo jen pomalu a v roli pasivního mladšího partnera Spojených států“, teď, na Ukrajině – „ve spojení s ukrajinskou pravicí a chátrou“ i „při prosazování ekonomických sankcí proti Rusku“ - už je to nepoměrně „rezolutnější pozice“.

„´Velký pád´ Německa po II. světové válce si vyžádal půl století ´sbírání střepů´. Jen co je Německo zpátky v někdejším postavení,  míří do role světové velmoci.“ Jak „prostřednictvím těch, kdo mu říkají pane v EU a NATO“, tak po boku Spojených států.

„Čtvrté říši to točí oči stále víc stopou ´Třetí říše´.“