Dobrý večer, já nebudu dlouhý, nebojte se, nemám připravený hodinový projev.

Já se chci vyjádřit k některým aspektům toho rozpočtu, pak se možná zastavit u toho, co říkal tady pan prezident Zeman.

Já jsem přesvědčen, že to, co tady dneska máme, je maximum možného, že v tak krátké době prostě nešlo udělat úspory vyšší.

Také říkám, že díky tomu to je pouze rozcvička na ty rozpočty v příštích letech. A nepůjde jenom o snižování schodku rozpočtu.

Myslím si, že trošku dneska tady máme plochou debatu a bavíme se jen o úsporách v těch kterých kapitolách. Ale ty úkoly, které před rozpočtem jsou, jsou mnohem obecnější, mnohem systémovější a větší. Myslím si, že v těch dalších letech bude potřeba nejenom snižovat samozřejmě schodek rozpočtu poměrně velkým tempem, abychom zastavili zadlužování České republiky, ale bude potřeba pracovat i na změně struktury toho rozpočtu. Myslím tím zejména potřebu snížit podíl dnešních mandatorních a kvazimandatorních výdajů. Mandatorní výdaje se podílejí na výdajích státního rozpočtu v roce 2022, v letošním roce, zhruba 75 %. Když k tomu připočteme i kvazimandatorní výdaje, už je to 88,2 % na celkových příjmech toho rozpočtu. Čili je vidět, že mandatorní a kvazimandatorní výdaje ovládly státní rozpočet a že prostor pro aktivní fiskální politiku...

Čili jsem přesvědčen, že bude potřeba v těch nadcházejících letech udělat systémové změny tak, abychom ten podíl kvazimandatorních a mandatorních výdajů na celkových příjmech nezvyšovali, protože by tím vláda ztrácela poslední zbytky prostoru pro svoji aktivní...

Děkuji pěkně za pozornost. Budu se to snažit zkrátit tak, abych tady dlouho nezdržoval. Nicméně přesto poprosím o vaši pozornost. Čili vedle schodku je potřeba snížit mandatorní a kvazimandatorní výdaje, respektive jejich podíl. Nepůjde to samozřejmě bez systémových změn zejména v penzijním a zdravotním systému.

Vedle schodku a vedle struktury je ještě jedem problém, dlouholetý problém českých veřejných financí, respektive rozpočtové politiky, a to je procyklická fiskální politika, to, že rozpočty v posledních letech při těch předchozích vládách prohlubují recese nebo naopak přispívají v dobách růstu k přehřívání české ekonomiky. Čili ten úkol s veřejnými financemi na nadcházející roky nebude malý a nepůjde pouze o snižování deficitu veřejných financí, ale bude potřeba pracovat na struktuře výdajové strany a bude potřeba se snažit o to, aby fiskální politika se nepodílela na rozkolísávání českého ekonomického hospodářského cyklu.

Stávající vláda bude muset řešit i dlouhodobou udržitelnost veřejných financí. Vláda se často chlubí tím, že podíl státního dluhu vůči hrubému domácímu produktu je nízký, že se za jejich vlády nezvyšoval. On se nezvyšoval proto, že samozřejmě v těch předcházejících letech rostl poměrně svižným tempem hrubý domácí produkt a podíl státního dluhu na hrubém domácím produktu zůstával v tom poměrovém ukazateli zhruba stejný, jakkoliv v absolutní částce ten dluh rostl. Nicméně když se podíváte na to, jak ekonomové měří udržitelnost veřejných financí, tak ji měří v několika rovinách. Měří krátkodobou, střednědobou a dlouhodobou udržitelnost. Zatímco v té krátkodobé a střednědobé jsme v mezinárodním kontextu celé řady evropských předlužených zemí na tom relativně dobře, tak když se podíváte naopak na tu dlouhodobou udržitelnost, kterou monitoruje Evropská komise v rámci Fiscal monitoring, tak zjistíte, že v rámci té dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí jsme na tom velmi, velmi špatně, jako jedna z nejhorších a nejrizikovějších zemí, co se týče veřejných financí.

Samozřejmě to souvisí s demografickým trendem, souvisí to se stárnutím společnosti a souvisí to s tím, že náš penzijní a zdravotní systém na tak rychlé stárnutí společnosti není připravený. A pokud nebudeme chtít ohrozit kvalitní zdravotní péči a penze pro stárnoucí společnost pro generaci dnešních třicátníků, čtyřicátníků, tak skutečně s těmi veřejnými financemi budeme muset dělat velmi důležité systémové změny.