Setkáváme se nad nekončící novelou, která tady visí od konce minulého volebního období. Je to velmi vážná novela zákona. Svědčí o tom i to, že jsme uspořádali ve Sněmovně celou řadu seminářů, na kterých byli i zástupci České národní banky, za což jim děkuji, ale chci upozornit, že opravdu nejde o žádnou technicistní novelu, jde o velmi vážnou novelu, já to vlastně považuji za jeden z nejdůležitějších bodů v oblasti hospodářské politiky, který tady v tomto volebním období projednáváme. A já se tak přihlásím ještě později, ale v tom prvním vystoupení bych rád upozornil na to, že ta novela zákona přináší změny, výrazné změny ve dvou oblastech.

Ta první oblast, kterou novela zákona mění, jsou nástroje České národní banky a tato novela přináší nebo vnáší do rukou České národní banky nové netradiční nástroje měnové politiky. Ta druhá oblast, významná, kterou novela zákona o České národní bance řeší, jsou nové pravomoci České národní banky v oblasti hypotečního trhu, v oblasti regulace hypotečních úvěrů. Tedy, dámy a pánové, tento zákon přináší brutální navýšení pravomocí České národní banky, nejvyšší v historii České národní banky. Já chci předeslat, že si velmi vážím a uznávám Českou národní banku jako autoritu v hospodářské politice České republiky. Jsem schopen i podepsat to, že Česká národní banka až na některé výjimky přispívala v historii České republiky k tomu, že se česká ekonomika rozvíjela a rozvíjí dobře, a myslím si, že Česká národní banka až na výjimky, pro mě to třeba bylo příliš drsné sešlápnutí brzdy a příliš restriktivní politika v druhé polovině devadesátých let, která prohloubila podle mého názoru zbytečně krizi, ten druhý moment, se kterým nemůžu v politice České národní banky souhlasit, byly devizové intervence, které skončily ne úplně dávno.

Až na tyto výjimky opravdu považuji Českou národní banku v oblasti měnové politiky a v oblasti hlídání stability finančního trhu za velmi úspěšnou a respektovatelnou instituci a chci to velmi důrazně a nahlas zdůraznit. Nicméně nemůžu souhlasit s tím, jaké nové pravomoci si Česká národní banky do nového zákona, který prostřednictvím Ministerstva financí posílá do Poslanecké sněmovny, vypsala. A jak už jsem říkal, ten zákon přináší výrazné změny ve dvou oblastech. Jedním z nich jsou ty netradiční nástroje měnové politiky a druhá je regulace v oblasti poskytování hypoték.

Dovolte mi se nejprve zastavit u těch nových nástrojů měnové politiky, ty mají nově České národní bance umožnit snadněji a volněji vstupovat na finanční trhy a volněji a snadněji nakupovat jak vládní dluhopisy, jak vládní bondy, tak ale i cenné papíry soukromých subjektů. Obě tyto možnosti, které má nově do vínku Česká národní banka dostat, považuji za nebezpečné a za špatné.

Co se týká možnosti nově centrální banky nakupovat snadněji vládní dluhopisy, v literatuře se tomu říká monetizace státního dluhu a celou historii centrálního bankovnictví až na poslední roky to byla jak v teorii, tak v praxi centrálních bank naprosto zakázaná, nepřípustná praxe. Proč to bylo tak nepřípustné a zakázané? Protože tržní úroková sazba vládních dluhopisů, která se stanovuje na volném trhu, byla poslední brzdou vlád v tom se bezbřeze zadlužovat. Až dluhová krize, která nastartovala po roce 2008 a dohnala spoustu západních ekonomik, které hospodařily v rozporu s nějakými pravidly stabilních zdravých veřejných financí, tak jejich úroky z vládních dluhopisů se vystřelily nahoru a samozřejmě tyto státy de facto odstranily z trhu vládních dluhopisů a tyto předlužené vlády nebyly schopny nabízet vládní dluhopisy za rozumné úroky na trhu, na volném finančním trhu.

Tehdy tedy musely přistoupit, přiběhnout na pomoc centrální banky, které začaly masivně nakupovat vládní dluhopisy, které byly tak toxické, tak špatné, že je standardní investoři na finančním trhu nechtěli nakupovat. Centrální banky tak obešly trh a pomohly vládám srazit tu tržní úrokovou sazbu na netržní úroveň, na úroveň, která neodpovídá míře jejich zadluženosti a de facto umožnily těmto ekonomikám se bezbřeze zadlužovat dále. Vážení, opravdu chceme v České republice nastoupit do stejného vlaku? Opravdu chceme, aby Česká národní banka pomáhala vládě, která není schopna odpovědně hospodařit a zajistit dlouhodobou udržitelnost veřejných financí? Tak chceme dát centrální bance nástroj, který pomůže vládě, aby aniž by cokoli s veřejnými financemi dělala, tak aby měla jistotu, že tu bude vždycky ten strýček, ten hodný strýček, ta Česká národní banka, která přiběhne na pomoc, i když už veřejné finance České republiky budou natolik špatné, že standardní investoři nebudou chtít nakupovat vládní dluhopisy? Já si tento obří morální hazard nepřeji.

Já mám obavy z toho, kam se veřejné finance České republiky pod touto vládou, pod touto ministryní řítí. Mám z toho obavy, myslím si, že bude obrovská práce nadcházející Poslanecké sněmovny, nadcházející vlády s veřejnými financemi něco udělat a nechci dopustit to, abychom v následujících letech znovu uspali vládu, jakoukoli vládu k tomu, že s veřejnými financemi nebude nic dělat a bude spoléhat na to, že v nejhorším, i když bude hospodařit špatně, přijde Česká národní banka, která nakoupí vládní dluhopisy a pojede se v zadlužování vesele dál.

Skutečně úroková sazba z vládních dluhopisů je tou poslední brzdou, tím posledním indikátorem, který může přimět vládu, politickou reprezentaci k tomu, aby něco s nezdravými veřejnými financemi udělala. Když tuto brzdu, tuto poslední záchrannou brzdu odstraníme a umožníme vládě nakupovat dluhopisy, které budou už jen cár papíru, tak se řítíme do něčeho, co já vůbec nechci domýšlet. Já nepovažuji ani za nejlepší nápad umožnit České národní bance vedle nákupu vládních dluhopisů rovněž nákup nejrůznějších soukromých cenných papírů, akcií, dluhopisů. Ani to podle mě není v pořádku a centrální banky jiných zemí k tomu přistupovaly s vírou toho, že tisknutí peněz, že kvantitativní uvolňování, které se právě prostřednictvím nákupu soukromých cenných papírů odehrává, tak přispěje k tomu, že dostane celou řadu západních ekonomik z té dlouhé stagnace, která po roce 2008 přišla a že pomůže vymanit se těmto zemím z dlouholeté stagnace.

Nicméně, když se podíváme na tyto ekonomiky, tak ani záporné úrokové sazby, které jsou důsledkem masivního kvantitativního uvolňování, nevedly v těchto ekonomikách k nějakému zdravému robustnímu ekonomickému růstu nebo nějaké rozumné cílované inflaci, kterou jednotlivé centrální banky mají jako svůj hlavní cíl. Ani nemohly, podle mého názoru, protože problémem nejen České republiky, ale i západních zemí, opravdu není nedostatek levných peněz na trhu, kterých je dostatek i bez toho, aniž by jakékoliv kvantitativní uvolňování probíhalo. A znovu se ptám: Skutečně chceme v České republice, aby Česká národní banka používala netradiční nástroje měnové politiky, aby tiskla peníze, abychom tu měli záporné úrokové sazby? Já si to nepřeju, nepovažuji to za prospěšné ekonomice a myslím si rovněž, že Česká republika nic takového, žádný takový netradiční nástroj měnové politiky nepotřebuje. Kvantitativní uvolňování, ke kterému se Česká národní banka prostřednictvím této novely dostane, není žádná bezriziková věc.

Co hrozí, když Česká národní banka spustí kvantitativní uvolňování, které má vepsané v této novele zákona o ČNB, kterou dnes projednáváme? No, v ekonomikách vždycky došlo k tomu, že ve chvíli, kdy centrální banky masivně zlevňovaly peníze, masivně pumpovaly peníze do ekonomiky, tak dříve nebo později v té ekonomice přišla výrazná inflace. Chceme České národní bance dát nástroj, který ve finále může přispět k velmi vysokému nárůstu inflace, a to ve chvíli, kdy Česká národní banka není schopna ani bez těchto netradičních nástrojů plnit dneska na dlouhodobé bázi svůj inflační cíl, který má hlídat. Já si myslím, že to prostě potřeba není a že Česká národní banka má dneska opačný problém, a sice, že není schopna snížit inflaci na svoji cílovou úroveň, kterou v rámci inflačního cílování má vetknutý jako hlavní cíl své měnové politiky.

Ale není to jen riziko vysoké inflace, které může s kvantitativním uvolňováním přijít. Tím, že se Česká národní banka pustí do nákupu na finančních trzích, tím, že bude tisknout další peníze, tak samozřejmě bude docházet k narůstání velikosti finančního sektoru vůči reálné ekonomice. Rostou zkrátka bilance světových centrálních bank, které se do kvantitativního uvolňování pustily. Roste relativní podíl finančního sektoru vůči reálné ekonomice a to riziko je jednoduché. Jakákoliv další krize, která vzejde z finančního systému, bude mnohem ničivější než finanční krize, kterou jsme zažili v roce 2008, protože zkrátka finanční systém bude ve svém velikosti vůči reálné ekonomice mnohem větší než tomu bylo v roce 2008.