Vážené dámy, vážení pánové,

děkuji za pozvání na dnešní konferenci a možnost hovořit a diskutovat o událostech, které následovaly po pádu komunismu před 25 lety. Přesto, že jsem v té době nebyl zdaleka dospělým a rozum jsem takříkajíc teprve bral, byl pro mě pád komunismu bezesporu nejvýznamnější politickou a společenskou událostí v mém dosavadním životě. Získanou svobodu a následující léta transformace hodnotím jednoznačně pozitivně a považuji je za zcela unikátní období naší novodobé historie, na které bychom měli být právem hrdí a měli bychom si ho vážit.

Hájit období po listopadu 1989, hájit podobu naší transformace je nezbytné. Transformace znamenala zásadní a hluboké systémové změny našeho ekonomického, politického a v širším pojetí společenského systému. Byl to obdivuhodný proces liberálních změn znamenající demontáž nesvobodného, diktujícího a regulující státu, který tehdy vstupoval velmi nevybíravě snad do všech sfér životů tehdejší společnosti. Nešlo přitom pouze o transformaci v úzce ekonomickém slova smyslu. Během relativně krátké doby se podařilo dospět nejen k čisté tržní ekonomice, ale v naší zemi vznikl i standardní, demokratický politický systém, založený na volné soutěži ideově vyprofilovaných politických stran. To bylo tehdejším obrovským vítězstvím, bez kterého by následný polistopadový vývoj tak úspěšný být v žádném případě nemohl. Naše celá transformace byla tedy nesporně úspěšným procesem, který našim občanům přinesl svobodu, do té doby nemyslitelné možnosti, ale i rychle rostoucí životní úroveň.

Zaměřím-li se na ekonomickou stránku transformace, je ji rovněž nutné hodnotit jako jednoznačný úspěch, a to i ve srovnání s vývojem v ostatních zemí bývalého komunistického bloku:

- je třeba zdůraznit, že naše země zaznamenala nejnižší transformační pokles ze všech postkomunistických transformujících se ekonomik. Zatímco kumulovaná změna HDP byla mezi léty 1990-1993 v České republice na úrovni -12 %, v Maďarsku to bylo už - 18 %, v Bulharsku - 27 %. Rusko či Ukrajina zažily transformační pokles dokonce ve výši kolem 46 %;

- naše ekonomika začala po nevyhnutelném transformačním poklesu rychle růst a spolu se Slovinskem jsme se v 90. letech stali zemí nejrychleji dohánějící vyspělé ekonomiky na západ od nás. Díky tomuto období jsme dodnes, měřeno HDP na hlavu, spolu se Slovinskem nejvyspělejšími zeměmi bývalého komunistického bloku;

- naše země zvládla nejlépe z ostatních transformujících se ekonomik liberalizaci cen, která neznamenala vznik inflační spirály. Kumulovaná inflace v období našeho transformačního poklesu, tedy v letech 1993 – 1996, dosáhla 110 %. V Maďarsku to bylo už 165 %, během polského transformačního poklesu dosáhla inflace v této sousední zemi kumulovaně dokonce 1066 %, v Estonsku 9086 %, v Rusku 289 000 % a na Ukrajině dokonce 46 milionů procent. Naše relativně nízká inflace tak na rozdíl od zkušenosti ostatních transformujících se zemí nezlikvidovala úspory obyvatel. Předpokladem tohoto vývoje byla dobře zvládnutá makroekonomická politika zajištující makroekonomickou stabilitu;

- veškeré velmi razantní změny našeho ekonomického systému proběhly bez konfliktů a protestů větší části společnosti, s nezaměstnaností na velmi nízké úrovni. I v tomto ukazateli jsme si v porovnání s ostatními postkomunistickými ekonomikami vedli výrazně lépe. Průměr nezaměstnanosti v letech 1990 – 1995 činil pouhých 3,1 %, což je číslo, které je pro nás dnes jednoznačně nedosažitelné.

Takto bych mohl předkládat další argumenty a srovnání potvrzující výjimečnost a úspěch ekonomické transformace v naší zemi. Nicméně úkol obhajoby transformace dokážou bezesporu lépe naplnit její tehdejší přímí účastníci a tvůrci v čele s dnes rovněž vystupujícím otcem transformace Václavem Klausem. Já se chci pro tuto chvíli zaměřit na termín, který je v názvu naší dnešní konference, na kapitalismus.

Kapitalismus – neboli čistá tržní ekonomika bez jakýchkoliv adjektiv typu sociální či environmentální - byla bezesporu cílem snažení otců naší transformace, a jak jsem již naznačil, tento cíl se podařilo v zásadě úspěšně naplnit. Otázka dneška je však jiná a velmi vážná. Žijeme i dnes, 25 let po pádu komunismu, v kapitalismu? Lze náš dnešní ekonomický systém považovat za čistou tržní ekonomiku? A jsou tendence prosazující se v hospodářské politice u nás a na evropské úrovni v souladu s tímto ekonomickým systémem? To jsou otázky, na které bychom si podle mého názoru měli dnes odpovědět. Jsem totiž přesvědčen, že to bylo právě úspěšné zavedení tržní ekonomiky, kterému vděčíme za dnešní životní úroveň, a neznám žádnou jinou alternativu ke kapitalismu, která by nabízela lepší budoucnost, větší blahobyt a stejnou míru lidské svobody.

Odpovědi na položené otázky doporučuji začít hledat tím, že si zdánlivě banálně připomeneme dobře známé charakteristiky kapitalismu. Už samotné připomenutí jeho charakteristik nám napoví, jaké odpovědi na vyřčené otázky můžeme očekávat. Připomeňme si, že kapitalismus je systém:
založený na volném trhu s minimem státních zásahů;

- je to systém založený na malém státním přerozdělování a nízkých daní, které neničí motivace k lidské aktivitě;

- je to systém založený na dominujícím soukromém vlastnictví. Soukromé vlastnictví je však podmínka nutná, nikoliv dostačující. Ekonomické subjekty musí mít zároveň svobodu volby, jak se svým majetkem nakládat, aniž by je v této svobodné volbě stát omezoval.

Stát má i v tržní ekonomice samozřejmě svoji roli a nenechme si socialisty nejrůznějšího typu vnutit, že chceme stát odstranit či zlikvidovat. Stát je nezastupitelným v některých svých rolí, jako je produkce vybraných veřejných statků, zajištění bezpečnosti či garance právního řádu. Dnešní státem vykonávané činnosti tento rámec ale dalece přesahují. Ilustrujme to několika údaji:

- objem státního přerozdělování, měřený veřejnými výdaji na HDP, přesahuje 42 %, což je číslo, které snad i ekonomickému laikovi naznačí míru vměšování se státu do naší ekonomiky a našich životů;

- poslední přebytkový rozpočet měla Česká republika v r. 1995. Od té doby kumulujeme dluhy, které dnes dosahují astronomického čísla 1,8 bilionu Kč.
naše daňová kvóta, tedy objem vybraných daní a odvodů vůči HDP, dosahuje 35,5 %, což je i nad průměrem zemí OECD. Nadprůměrné pak máme především zdanění práce, přičemž povinné odvody zaměstnavatelů za zaměstnance jsou u nás dokonce rekordní. To v souhrnu ničí ekonomickou aktivitu a podkopává náš ekonomický rozvoj.

Snad na všechny aspekty lidské aktivity jsou uvaleny nejrůznější regulace, ať už ty unijní či naše domácí.

Vrátím-li se k hlavním charakteristikám kapitalismu, pak nemohu zapomenout na jeho klíčový prvek, kterým je podnikatel. Podnikatel v Schumepeterovském slova smyslu hledající mezery na trhu a přinášející díky svému snažení nové inovace3. Nemyslím si, že by dnešní doba podnikatelům přála. Jediný, kdo se těší přízni dnešní vlády, jsou pouze větší korporace. Ty jsou schopny si na naší socialistické vládě vymoci regulace, které jsou pouze v jejich zájmu a ničí konkurenční prostředí v neprospěch menších individuálních podnikatelů. Směřujeme zkrátka ke korporativistickému státu.

Antitržní tendence v naší společnosti a ekonomice můžeme nicméně sledovat poměrně dlouhou dobu. Jejich začátek lze datovat nástupem Miloše Zemana a socialistů do vlády. Tehdy začalo budování tzv. sociálního státu blahobytu, trend stále většího státního přerozdělování a deficitů veřejných rozpočtů. Vladimír Špidla to spolu se svým tehdejším ministrem financí Bohuslavem Sobotkou dovedl do zcela absurdní podoby, kdy v rekordních dobách růstu realizovali rekordní deficity veřejných financí. Je pro mě zcela nepochopitelné, že má dnes někdo odvahu kritizovat dílčí chyby jinak celkově úspěšného transformačního procesu a zároveň mlčet o zcela ostudné, žádnou ekonomickou teorií neobhajitelné fiskální politice dvou zmíněných sociálních demokratů, která nás tolik poškodila.

Musím zmínit i přehnanou a zemi poškozující rétoriku Miloše Zemana o spálené zemi, tunelování a logickým fiaskem končící akci „Čisté ruce“, která byla začátkem útoku na politiku jako takovou, která vyvrcholila vznikem nejrůznějších agresivních, zdánlivě „antikorupčních“ iniciativ, které udělaly mnohé pro likvidaci politiky, ale nic relevantního pro omezení korupce. To by totiž musely chtít menší stát a méně státního přerozdělování. Smutný konec tohoto trendu vidíme dnes ve zcela zdevastovaném a rozpadlém politickém systému, kterému dominuje populistické politické hnutí bez jakéhokoliv ideového ukotvení.

Je nutné doplnit, že k těmto tendencím musíme přičíst i vliv vnějšího prostředí, zejména vývoj evropského integračního procesu. Ten se z původního záměru rozšiřování volného obchodu a dobrovolné ekonomické spolupráce proměnil ve svobodu a suverenitu omezující proces. To by nicméně bylo na samostatnou přednášku.

Závěrem je tak potřeba konstatovat, že 25 let od pádu komunismu si o čisté tržní ekonomice můžeme nechat jen zdát. Přemíra regulací (domácích i evropských), vysoké daně, velký stát a vysoký objem státního přerozdělování jsou s tržní ekonomikou v přímé kontradikci. Tržní ekonomiku jsme velmi výrazně a zásadně omezili a spoutali. V plnohodnotném kapitalismu, se všemi jeho výhodami a možnostmi, 25 let po pádu komunismu nežijeme. I kroky dnešní levicové vlády nám ukrajují další a další zbytky svobody a necílí přitom jen na ekonomickou oblast. Zásah do soukromí občanů v podobě připravované možnosti státu dívat se do bankovních účtů je jak vystřižený z Orwellovského světa. Vládne nám nejen populistický oligarcha, což je samo o sobě neštěstím, ale ještě nám ordinuje jednu z největších ztrát soukromí, a tedy i svobody, od roku 1989.

Kapitalismus a svoboda zkrátka nemají v současné době na růžích ustláno. Stejně jako řada milovníků svobody jsem ale přesvědčen, že ta je nevykořenitelnou součástí lidské přirozenosti a že opět přijde čas, kdy její míra v našich životech vzroste. Snažme se pro to, prosím, každý udělat maximum možného. Děkuji za pozornost.

Ing. Jan Skopeček
ekonomický expert ODS