EU vyhlásila v roce 2000 s velkou slávou Lisabonskou strategii zcela ve stylu bývalého SSSR: dohnat a předehnat všechny. Jenže něco se nepovedlo. Z výborně rozjetého vlaku nezávislých, kooperujících i soutěžících evropských států se stala kára tažena párem unavených volů.

Zatímco se ještě do roku 2008 (kdy světem otřásla velká finanční krize) zdálo, že se sice nedaří růst, jak bylo slibováno, ale alespoň EU drží pozice, tak po roce 2008 začal sestup, který trvá dodnes. Sestup, který má hlavní důvod v tom, že se EU pod ideologickým vedením zelených ultralevičáků, kteří jsou ve všech institucích EU zastoupeni nadprůměrně, rozhodla zničit svůj vlastní průmysl.

V roce 2008 byly ekonomiky členských států EU v součtu silnější, než ekonomika USA (zdroj: Finacnial Times). Vyjádřeno v USD: EU 16,2 bilionů, USA 14,7 bilionů.
V roce 2022 vypadají čísla takto: USA 25 bilionů, EU + UK 19,8 bilionů. Pokud nepočítáme UK, tak byla ekonomika USA v roce 2022 o 50% silnější, než ekonomika EU.

Taková změna za tak krátkou dobu je šokující. Ale vlastně není. Když se pohybujeme v českém průmyslu a vidíme, kolik nesmyslů (dekarbonizace, emisní povolenky, nesmyslné papírování jako GDPR, povinný firemní EU – udavač, tlak na zavádění „udržitelnosti“, banky, které torpédují průmysl) se na firmy valí, tak je nutno obdivovat, že ještě někdo něco vyrábí a občas i vyvíjí.

Inovace v EU jsou na minimu, zázračné zelené technologie, o kterých politici radši už ani nemluví, buď nevznikají vůbec, nebo vznikají mimo EU. A v situaci, kdy levá ruka chce, aby byly už jen elektromobily a tepelná čerpadla (která potřebují kvanta elektřiny), tak pravá ruka jde a vypne spolehlivé a výkonné jaderné elektrárny.

Není divu, že i evropské firmy o investicích pro budoucnost přemýšlí – mimo EU. Nikomu se nechce v tomto bláznivém EU-kolotoči předpisů, zákazů, příkazů a směrnic investovat na budoucí desetiletí, protože je velká pravděpodobnost, že přijde něco, co jeho investici znehodnotí.

Jaká by mohla být cesta pro český průmysl? Inovace, zakládání a posilování českých značek, firem, které nejsou pouhými montovnami, ale mají samostatný obchod, výzkum a vývoj. Pro tuto cestu je nutno vytvořit prostředí. Rozhodně se tam nedostaneme nějakými dotacemi, které budou vymýšlet ti stejní, kteří průmysl dlouhodobě ničí. Do popředí se musí dostat deregulace, škrtání nesmyslů, které se v posledních desetiletích nahromadily; vystoupit z „mechanismu“ emisních povolenek, burzy v Lipsku, říct jasné NE nesmyslům jako dekarbonizace, vydírání údajnou udržitelností a dalšími byrokratickými nesmysly, nenechat si vnutit Euro. Dát do pořádku školství, učňovství a podpořit ty univerzity, jejichž absolventi vytváří reálné hodnoty.

Jinak totiž hrozí, že se z průmyslového srdce Evropy staneme národem řidičů vysokozdvižných vozíků ve skladech korporací ze zemí, které svůj průmysl nezničily.