Přístup do médií

Veřejnoprávní média sice splní zákonem danou povinnost, avšak způsobem, který bezpečně zajistí znehodnocení jakéhokoliv úsilí. Vteřinové až tříminutové šoty seskupené do devadesáti minutových bloků, které jsou vysílány vždy, když je předpoklad, že naprostá většina voličů není u televizní obrazovky, tedy ráno od osmi hodin do půl desáté a odpoledne od tří hodin do půl páté. Potom je opravdu jedno, zda kandidující strany dodají videa ve stanovém rozsahu anebo místo nich umístí nápis, že prostředky místo na výrobu videa dali na dobročinné účely.

Kromě zákonem stanové povinnosti poskytují veřejnoprávní média prostor jednotlivým politikům propagujícím svoji politickou stranu, a to podle vlastního uvážení vedení České televize a rozhlasu. Z toho důvodu jsou zde mnohokrát týdně propagovány strany a politici vládní koalice a parlamentní opozice. Je naprosto nezpochybnitelné, že strana, která má prostor v televizi, případně rozhlase má větší pravděpodobnost úspěchu než strana, o níž žádná zmínka nebyla. Po volbách argumentovat tím, že televize dala přednost úspěšným je vrchol pokrytectví.

Soukromá média

Bylo by naprosto absurdní předpokládat, že majitel médií nebude zadávat konkrétní úkoly svým zaměstnancům, jak prezentovat tu kterou politickou stranu nebo politika, případně o kterých politických stranách se nebude mluvit vůbec nebo budou skandalizovány. Vzhledem k tomu, že jeden z největších majitelů médií v České republice sám kandiduje se svým hnutím je dopředu dána obrovská nerovnost přístupu k médiím a katastrofální pokřivení celého mediálního prostoru.

Financování volební kampaně

Dávno pryč jsou ty doby, kdy záleželo na tom, zda se politik věnuje voličům celé volební období, jak plnil předvolební sliby a zda jsou jeho slova v souladu s jeho hlasováním. Dnes záleží především na barnumské reklamě kandidující strany, a především televizní prezentaci. I zde je dána obrovská nerovnost, která výrazně determinuje budoucí volební výsledky. Vzhledem k tomu, že se z volebních kampaní stalo korumpování voličů, nejen sliby ale především konkrétními materiálními požitky, a především s ohledem na působivost nákladněji zpracovaných propagačních akcí je rozptyl daný finančními možnostmi jednotlivých kandidujících stran vražedný. Jestliže proti sobě jdou subjekty mající možnost na kampaň věnovat desítky tisíc korun až po částku stanovenou zákonem na devadesát milionů korun, je výsledek dán již dopředu. Nehledě k tomu, že banky jsou ochotny poskytnou úvěr pouze s dostatečnou zárukou, kterou rozhodně není umístění v průzkumech volebních preferencí. Jestliže tedy jakékoliv politická strana dostane úvěr v desítkách milionů korun, je to jenom doklad o tom, že se za ni zaručil nějaký ekonomický nebo politický subjekt typu hnutí ANO. Ilustračním příkladem je poskytnutí osmnácti milionového bankovního úvěru dvěma nezařazeným poslancům parlamentu.

Systém postranních pastí

Je zřejmé a všeobecně přijímáno jako dané, že některé strany mají vstup do parlamentu zajištěn i když třeba ne v síle se kterou počítají ve svém rozpočtu. Mohli bychom k nim řadit komunisty, sociální demokraty, hnutí majitele masokombinátů, možná občanské demokraty nebo lidovce. Ostatní politické strany jsou v pozici hráčů rulety. Jelikož se dnes stalo v mnohých parlamentních politických stranách pravidlem rozehrávat šachové partie pomluv, vzájemné nedůvěřivosti, udávání a pomluv vytvářejících atmosféru strachu a nejistoty, v nichž je mistrem současný ministr financí, který takto řídí i svoje podniky, lze plným právem předpokládat, že vybuduje systém postranních pastí na voliče. K tomu mu slouží třeba taková strana, která se slovně hlásí k vlastenectví, ale zároveň se v parlamentu osvědčila jako naprosto spolehlivý partner, který hlasuje podle potřeb vládnoucí garnitury a v podstatě celou dobu nijak neklade odpor. Vzhledem k tomu, že se strana spravedlnost a přímá demokracie již otevřeně vyjádřila, že půjde do koalice a hnutím majitele Agrofertu a KSČM, lze ji tady uvést jako naprosto flagrantní případ postranní pasti, která má zajistil vládnoucí garnituře většinu v parlamentu bez ohledu na výsledek voleb, a především bez ohledu na názory a přání občanů.

Špatný a stále se zhoršující volební zákon

Po listopadu 1989 byl schválen volební zákon, který do značné míry zajišťoval svobodnou soutěž politických stran ve volbách. Možná to bylo v prvotním nadšení pro demokracii. Postupem času však vládnoucí politické strany zjistily, že jim nevyhovuje dělit se o moc a být kontrolován. Stále více směřovaly k systému dvou velkých stran. K tomu účelu výrazně přispěl nejen nový systém přepočítávání hlasů, který poměrný volební systém velmi přiblížil systému většinovému. K ještě brutálnějšímu znevýhodnění stran s menším volebním výsledkem bylo rozdělení republiky na čtrnáct, místo původních osmi krajů, aniž by bylo toto rozdělení promítnuto do způsobu přepočítávání hlasů. Každý občan má právo dát svůj hlas libovolné politické straně, potom ovšem není možné, aby tak zvaně propadlé hlasy byly přerozděleny úspěšným politickým stranám, kterým voliči svůj hlas nedali. Tento neoprávněný prospěch může být odstraněn například zrušením jakékoliv hranice pro vstup do parlamentu i kdyby to znamenalo, že příslušná strana zde bude mít jenom jednoho poslance. Demokracie je pro všechny, tato zásada je prioritní a nemůže být omezována jakýmikoliv nařízeními. Je to stejné, jako by v trestním právu byla zrušena zásada in dubio pro reo, nebo vymezena jenom pro vyvolené. Demokracie buď je anebo není a rozhodně nesnáší žádné přívlastky, právě tak jako spravedlnost.

Stejně škodlivé pro demokracii je i ustanovení volebního zákona o zvyšování postupové hranice pro koalice politických stran. Místo toho, aby docházelo k postupnému sbližování stran a jejich splývání, na základě programové shody, což by bylo prospěšné pro přehlednost politické scény v republice, volební zákon takovémuto vývoji brání.

Toto jsou všechno nejzřejmější příklady naprosté volební nerovnosti.

Jako by nestačila nerovnost podmínek, nestačily sliby a koblihy, ze strachu o výsledek voleb se připravuje přímá manipulace s přípravou, průběhem a jejími výsledky. Ministr vnitra za Českou stranu sociálně demokratickou sestavil super tajnou skupinu, která bude dohlížet na přípravu a průběh voleb. Nikdo neví, kdo v té skupině je, jaké má pravomoci a jaká je náplň její činnosti. Může vtrhnout do volební místnosti? Může zabavovat volební lístky? Může zasahovat do programů, které sčítají volební hlasy? Má přístup k serverům statistického úřadu. Žádná odpověď. Nemáme jedinou informaci o supertajné organizaci, kromě toho, že existuje. Můžeme se proto obávat nejhoršího možného scénáře?

Vše, o čem jsem hovořil vedlo předsednictvo SPR – RSČ Miroslava Sládka k jednoznačnému závěru nezbytnosti zajištění nezávislé kontroly přípravy a průběhu voleb. Proto byly rozeslány žádosti o zajištění pozorovatelů velkému počtu evropských, národních i mezinárodních a světových organizací. Očekáváme širokou účast zahraničních pozorovatelů a doufáme, že jim vláda poskytne všechny potřebné informace, zpřístupní všechny volební prostory a vzhledem k poslednímu vývoji a založení supertajné organizace ozřejmí i tuto světovou zvláštnost.