Přístup do médií

Veřejnoprávní média sice splní zákonem danou povinnost, avšak způsobem, který bezpečně zajistí znehodnocení jakéhokoliv úsilí. Vteřinové až tříminutové šoty seskupené do devadesáti minutových bloků, které jsou vysílány vždy, když je předpoklad, že naprostá většina voličů není u televizní obrazovky, tedy ráno od osmi hodin do půl desáté a odpoledne od tří hodin do půl páté. Potom je opravdu jedno, zda kandidující strany dodají videa ve stanovém rozsahu anebo místo nich umístí nápis, že prostředky místo na výrobu videa dali na dobročinné účely.

Kromě zákonem stanové povinnosti poskytují veřejnoprávní média prostor jednotlivým politikům propagujícím svoji politickou stranu, a to podle vlastního uvážení vedení České televize a rozhlasu. Z toho důvodu jsou zde mnohokrát týdně propagovány strany a politici vládní koalice a parlamentní opozice. Je naprosto nezpochybnitelné, že strana, která má prostor v televizi, případně rozhlase má větší pravděpodobnost úspěchu než strana, o níž žádná zmínka nebyla. Po volbách argumentovat tím, že televize dala přednost úspěšným je vrchol pokrytectví.

Soukromá média

Bylo by naprosto absurdní předpokládat, že majitel médií nebude zadávat konkrétní úkoly svým zaměstnancům, jak prezentovat tu kterou politickou stranu nebo politika, případně o kterých politických stranách se nebude mluvit vůbec nebo budou skandalizovány. Vzhledem k tomu, že jeden z největších majitelů médií v České republice sám kandiduje se svým hnutím je dopředu dána obrovská nerovnost přístupu k médiím a katastrofální pokřivení celého mediálního prostoru.

Financování volební kampaně

Dávno pryč jsou ty doby, kdy záleželo na tom, zda se politik věnuje voličům celé volební období, jak plnil předvolební sliby a zda jsou jeho slova v souladu s jeho hlasováním. Dnes záleží především na barnumské reklamě kandidující strany, a především televizní prezentaci. I zde je dána obrovská nerovnost, která výrazně determinuje budoucí volební výsledky. Vzhledem k tomu, že se z volebních kampaní stalo korumpování voličů, nejen sliby ale především konkrétními materiálními požitky, a především s ohledem na působivost nákladněji zpracovaných propagačních akcí je rozptyl daný finančními možnostmi jednotlivých kandidujících stran vražedný. Jestliže proti sobě jdou subjekty mající možnost na kampaň věnovat desítky tisíc korun až po částku stanovenou zákonem na devadesát milionů korun, je výsledek dán již dopředu. Nehledě k tomu, že banky jsou ochotny poskytnou úvěr pouze s dostatečnou zárukou, kterou rozhodně není umístění v průzkumech volebních preferencí. Jestliže tedy jakékoliv politická strana dostane úvěr v desítkách milionů korun, je to jenom doklad o tom, že se za ni zaručil nějaký ekonomický nebo politický subjekt typu hnutí ANO. Ilustračním příkladem je poskytnutí osmnácti milionového bankovního úvěru dvěma nezařazeným poslancům parlamentu.