Italská vláda chystá na rok 2019 deficitní rozpočet ve výši 2,4 procenta HDP. Stejné číslo by se pak mělo objevit i ve výsledcích dalších dvou let. Dalo by se říci – dobrá. Konec konců to jsme už viděli horší údaje, než nějakých 2,4 procenta mínus. Ano, viděli. Ale u země, která již nyní táhne na noze balvan vládního dluhu v objemu 130 procent HDP? V tu chvíli jsou další 2,4 procenta z jiného světa.

A to zvláště proto, že financování tohoto dluhu závisí na (nechtěné) solidaritě zbytku eurozóny.

Vláda dvou hnutí (Liga a Hnutí pěti hvězd) se dostala do mimořádně složité situace. Volby vyhrály tyto formace díky slibům, které by nešly splnit ani v normálně fungující zemi. Což Itálie zdaleka není.

Na jedné straně to má být nemalé snížení daní. Tomu se dá rozumět. Itálie není zrovna daňový ráj. Celkové snížení daňové zátěže by určitě pomohlo ekonomice, která trpí dlouhodobě deindustrializací a nízkou mírou investic. Jednoprocentní růst je chabý a nic neřeší, pokles daní by byl impulsem pro ekonomickou aktivitu. Potud dobře.

Ale nemohu zároveň snižovat daně a zároveň snížit důchodový věk (což při rostoucím věku dožití je samo o sobě nerealistické), k tomu navíc slíbit skutečně významné zvýšení finančních transferů chudým vrstvám (kterých má Itálie díky dlouhodobě vysoké nezaměstnanosti dost a dost), nemohu ani plánovat rozsáhlé investice do infrastruktury a dát další a další sliby, které každý zvlášť znamenají miliardy a desítky miliard eur výdajů.

Řekněme si otevřeně, co drží Itálii nad vodou. Je to (po jistou dobu ve svých detailech tajná či asi přesněji neveřejná) dohoda s Evropskou unií, přesněji s eurozónou, že Italská centrální banka má velmi volné ruce v emisi dalších eur a že za tato nová eura může nakupovat italské vládní dluhopisy. Italský vládní dluh dosahoval před několika měsíci 2,5 bilionu eur. Ona dohoda „bez detailů“ (jde o specifickou část programu Evropské centrální banky na skupování vládních dluhopisů zemí eurozóny) umožnila centrální bance nakoupit bondy za dalších asi 110 miliard eur. Otázka zní: Kdyby tuto sumu musela Itálie poptávat na trzích, jak by se zvedla cena italského dluhu? Přesnou odpověď neznáme. Ale faktem je, že dohoda o eurech prostě umožňuje Italům financovat levně svůj deficit.

Představme si, o kolik více by musela Itálie platit, kdyby po ni věřitelé chtěli o procento více. Při oněch 2,5 bilionu eur by to bylo (jen na tom pouhém jednom procentu nákladů navíc) 25 miliard eur ročně. To je bratru pro ilustraci zhruba 650 miliard v korunách.

Když se dělala dohoda o tomto podivném a velmi nesystémovém financování italského dluhu, měla samozřejmě nějaké podmínky. Jednou z nich bylo, že v roce 2021 bude mít Itálie vyrovnaný rozpočet. Jenže nová koalice přichází s tím, že tudy cesta nevede, naopak hodlá i v onom budoucím a zatím nejasném roce utratit nad svoje příjmy sumu rovnající se znovu 2,4 procentům národního produktu.

Pro eurozónu je to mimořádně špatná zpráva. A to z taktického i strategického hlediska.

Z taktického hlediska podal zprávu o vážnosti situace trh. Jenom co se plán vlády objevil, euro oslabilo. Výrazně oslabilo. Strategicky je to ale daleko horší. Eurozóna má mnoho mechanismů na rozličné situace, ale neumí se zbavit země, která si začne dělat, co chce. Nikdo nepočítal s tím, že by taková situace mohla nastat. A Itálie je objemem třetí největší unijní ekonomika. To není Řecko nebo Portugalsko. Spor eurozóny s Itálií by byl zničující. Nejdříve pro Itálii a hned potom pro celý zbytek Evropy a zřejmě i pro velký kus světa.

Ona nesporně nečestná a prohnilá dohoda o emisi eur a vykupování vládního dluhu měla dát Itálii čas pro nápravu veřejných financí. Je jedno, proč to nevyšlo. Podstatné je, že italské finance jsou na tom ještě hůře. A zbytek eurozóny stojí před dilematem.

Pokud bude i nadále financovat novými eury italskou rozmařilost, držet sazby u země a v podstatě kupovat nový a nový dluh, je to cesta do pekla. Pokud se rozhodne situaci řešit, sazby zvýší a penězovod uzavře, je to cesta do pekla. Je zde pokus přesměrovat na jih (a především do Itálie) hlavní směr evropských dotací pro příští období. Ale to je hašení hořícího ropného vrtu zahradní konví. A především je to věc až příštího rozpočtu.

Není to tak dlouho, co jsem psal, že přistoupení České republiky k euru si umím představit v podstatě jenom v případě, že v eurozóně nebude Itálie (ZDE). Chvíle, kdy Itálie nějakým způsobem z eura odejde, se zřejmě blíží (jakkoliv si asi nikdo neumíme představit, jak by se to mohlo udělat). Ale určitě je na stole stále vážněji otázka: Pokud euro v Itálii padne, přežije to euro?

Luboš Smrčka, místopředseda SPOZ Praha