V období 2006-2013 mohla Česká republika získat pro svůj rozvoj až 797 miliard korun. Tato suma mohla být silným impulzem pro naši ekonomiku a celou společnost. Mohla, ale není. Výsledky čerpání krátce před koncem období jsou tristní. Ve zprávě Evropské komise srovnávající čerpání fondů v členských státech EU je naše republika hned po Rumunsku a Bulharsku suverénně nejhorším státem. Po 6,5 letech bylo České republice proplaceno pouze 32 procent, v některých zásadních oblastech, jako je třeba ochrana ovzduší, jsme nezvládli vyčerpat ani tři procenta naplánované částky. Na konci současného sedmiletého období není ještě vyčerpáno ohromujících 542 miliard. Tedy stejná suma, kterou Nečasova vláda vyjednala na celé nadcházející sedmileté období.

Přiznejme si, že šance, že tyto zbylé ohromné peníze zvládneme vyčerpat, se blíží nule. Největší problém není na straně Unie a regionálních programů, jak se nám neustále snažila vnutit Nečasova vláda, ale na straně našich ministerstev a programů, které spravují zde v České republice.

Ministerstvo životního prostředí už přiznalo, že bude muset vrátit do Bruselu šest miliard korun. Skutečná částka se však může vyšplhat až na 10 miliard.

Hlavním správcem evropských dotací je ministerstvo pro místní rozvoj. I to odhaduje vratku na tři až pět miliard. Celkově se z ministerstev bude jen v letošním roce vracet částka 15 až 20 miliard korun. Do roku 2015 se bude vracet až 120 miliard. Realita bude zřejmě ještě horší, protože se statistikami se často manipuluje - do proplacených projektů se započítávají i projekty schválené, ale zatím nerealizované. Regionální operační programy nejsou klíčovým problémem. Na úrovni krajů má potíže pouze regionální operační program Severozápad, z něhož se budou muset vracet maximálně stovky milionů korun.

Zásadním problémem nejsou ani korekce v regionálních programech, jak rád tvrdil bývalý ministr financí Kalousek. Jedná se o peníze, které bude nutné do Bruselu vrátit kvůli chybovosti v provádění projektů. Na úrovni ministerských programů najdeme korekce za 14 miliard, proti tomu korekce na regionální úrovni představují dohromady maximálně tři miliardy korun.

Tím největším problémem je Kalouskovo ministerstvo financí. To potvrzuje i výroční zpráva Evropské komise za minulý rok, podle níž je auditní orgán pro evropské fondy, tedy ministerstvo financí, zcela nefunkční. Česká republika je v tomto centrálním selhání kontroly mezi všemi státy EU jediná.

Co je možné ještě zachránit?

Vývoj již nelze zvrátit, bitva se odehrála a v tuto chvíli můžeme jako váleční chirurgové pouze zmírnit její následky. Je třeba maximálně rychle prověřit veškeré programy a tam, kde to bude možné, je třeba převést peníze z projektů, které jsou mrtvé, do projektů, ve kterých se dá ještě něco udělat. Česká vláda toto může udělat obratem pouhou svou úřední iniciativou. Přesuny mezi jednotlivými operačními programy nebo v jejich rámci vyžadují spolupráci s Evropskou komisí. Ta ale takové návrhy, jsou-li pro ně racionální argumenty a věrohodná možnost, že se peníze dobře využijí, zpravidla neblokuje. Každý den a každá hodina navíc mají hodnotu desítek a desítek milionů korun. Bez ohledu na to, zda má vláda důvěru nebo ne, je třeba se touto cestou co nejrychleji vydat.

Zároveň už nyní musíme myslet na budoucnost a zabránit dalšímu podobnému fiasku. Jednání o dalším finančním období na roky 2014 až 2020 je v plném proudu. Vláda zatím vyjednala sníženou částku 522 miliard, nepostupovala ale strategicky a je možné, že se opět dostaneme do podobných problémů s čerpáním jako dnes. Jakkoli projednávání již postoupilo, jsou ještě možné zásadní změny. Podmínkou jsou ale předčasné volby. Vláda, která bude vládnout jen velmi krátce, bez řádného mandátu, nemá mnoho šancí výrazně a důsledně vyjednávat s Evropou o naší budoucnosti. Každý den do doby předčasných voleb se dá přepočítat na desítky milionů korun. Je proto třeba jednat co nejrychleji.