Pro začátek, jak vůbec slovo bezpečnost nebo bezpečí vnímat. Podle mě to neznamená jen skvělé osmikolové pancéřáky a inteligentní naváděcí střely v amerických vrtulnících – i když obé je z hlediska současného nejistého světa jistě důležité. Bezpečnost znamená, že pustím dítě před dům s klíčem na krku a nemám o něj strach. Bezpečnost, to jsou staří lidé bez strachu ze „šmejdů“, na které by byla policie krátká. Bezpečnost, to znamená, že když se něco opravdu zlého lidem stane, třeba potopa, velký požár nebo tornádo, tak dorazí kromě utahaných hasičů, co musí za chvíli zas jinam, také náklaďák s vojáky, kteří budou lidem pár dní pomáhat a policie bude zdvořile, ale nekompromisně odkazovat čumily, kam patří, takže nebudu mít pocit, že můj vypleněný dům je pastvou hlavně pro bulvární média.

Bezpečnost zkrátka nejsou jen velkohubé smlouvy napříč zeměmi, za kterými vidíme často jen vysoké prémie lidí, kteří to budou zajišťovat, ale skutečná jistota, že když se něco stane – opravdu zlého stane – dítě se mi nevrátí domů nebo se silnice změní v řeku, tak tu máme profesionální jednotky, které jsou kvalitně vybaveny, kvalitně vycvičeny a je jich dost na to, aby dorazily a pomohly, když jsou zapotřebí.

Armáda a Integrovaný záchranný systém, to jsou vlastně novodobí Blaničtí rytíři, kteří „spí“ ve svých střediscích a rajonech, a teprve na signál se vynoří, aby lidem bez velkých slov pomohli.

Takhle nějak si já představuji dnešní Blanické rytíře a samozřejmě, pokud mají takoví rytíři fungovat, musí mít k ruce dostatečné vybavení, obratná obojživelná auta, za všech okolností fungující komunikační síť atd. A tady už jsme u toho, co spojuje i malá neštěstí s dlouhodobou obranou politikou státu.

V obranném rozpočtu státu jsou totiž dvě hlavní „obálky“, do nichž rozumní hospodáři vkládají peníze, aby je neutratili jinde. První jsou technické inovace a druhou provozní náklady. Do první se dávají peníze na financování inteligentních zbrojních systému budoucnosti, do druhé finance na nájem kanceláří, na nákup ponožek, nafty, střeliva atd.

Ani jedna z obou obálek není v ČR zvlášť tlustá. Za poslední čtyři roky naštěstí aspoň ta na ponožky, střelivo a letecký benzín příliš nestrádala, zato druhá byla hodně hubená. Vzletnými slovy národohospodářů je investiční podpora českého obranného průmyslu dlouhodobě slabá. Lidově řečeno macešská.

Ve druhém volebním období tzv. Babišovy vlády se hodně a hlasitě mluvilo především o obrovských tendrech na vrtulníky, bojová vozidla pěchoty, houfnice atd., které zajímají především generalitu a politiky. Mnohem méně se mluvilo o tom, co trápí obyčejné vojáky – tedy kvalita a dostatek „obyčejné“ výstroje a výzbroje – a co trápí zaměstnance z firem jako je Czechoslovak Group, Česká zbrojovka, Omnipol, Meopta, Aero Vodochody a dalších strategických firem z českého obranného průmyslu.

Hodně se diskutovalo, která země bude dodávat za miliardy ty či ony sofistikované bojové nástroje, a málo k naší škodě, co z toho bude mít český průmysl. To nejsou jen dva či tři mocné zbrojní klany, ale vějíř velkých i malých firem, desetitisíce pracovníků se svými rodinami. Je to též mimořádně cenný vývozní artikl a mezinárodní kredit České republiky.