Čísla, která si jen obtížně představit: Každé ráno na sebe v českých školách mává skoro čtyři miliony rukou.

Jenže jim je jasné, že většina z toho, co se ve škole dozví, jim nejspíš nebude ani trochu k užitku. Většinu totiž zapomenou a z toho zbytku využijí jen malou část. Potrénují si paměť, naváží přátelství, socializují se a pochopí, jak je svět zhruba strukturován. A to je tak vše.

Už skoro dva roky nadáváme na koronavirus a jeho dopady na vzdělávání. Ve skutečnosti mu bychom měli být vděční – možná totiž o desítky let uspíšil konec tereziánských školních metod, založených na co největším množství informací, které se do hlavy ve vymezeném čase 14 let školní docházky (počítejme i s povinným rokem v MŠ) dají natlačit. A jak těch informací každým rokem přibývá, ta nestravitelná omáčka se rok co rok ještě víc zahušťuje…

Tahle masivní „nalejvárna“ vznikla logicky v době, kdy získat informace přes encyklopedie a odbornou literaturu bylo náročné a pracné a proto bylo třeba toho tolik nosit v hlavě. S rozvojem internetu je ale důležitější, kde informace vzít, jak je ověřit, případně jak protřídit nejrůznější data. Skutečně do budoucnosti zaměřená vzdělávací politika by proto měla prosazovat snížení hodin přímého výkladu ve prospěch samostatné práce a analýzy, s důrazem na projekty. Pochopení struktury světa (specie a subspecie, trojčlenka a geometrie, gramatika a krásná literatura…) by mělo zůstat, ale není třeba se kvůli tomu zbytné věci naučit a zase je zapomenout.