V okně jednoho z vědeckých ústavů, kolem kterého chodím a kde se jistě dělá velká věda, se objevilo trocha chvojí a řetězec vánočních světýlek. O pár ulic dál bylo adventní téma na nástěnce jednoho z barokních kostelů a skoro naproti se z obchodního domu linula nějaká vánoční hudba. Je to tu, přišel adventní čas, se vším, co k tomu patří.

Letošní první adventní neděle 29.11. byla ještě dobou vskutku postní, ale od čtvrtečního rozvolnění je zase vše při starém. Druhý adventní víkend se i díky Mikuláši ulice zaplnily kočárky a dětmi, které si užívaly různých pamlsků, zatímco maminky spolu vesele klevetily, zpravidla bez roušek (a policisté byli mimořádní nevšímaví). Jen sem tam se tu plaše mihly starší dámy s rouškami, které si nesundávaly, ani když o ulici dál v přítmí kostela tiše předávaly svá tajná přání.

Nastal opravdový adventní čas, velká radost křesťanské Evropy.

I když většina lidí v Česku vyznává spíše náboženství racionální vědy (o níž se nesmí pochybovat stejně jako o transsubstanciaci), svítí i u nich doma světelné řetězy, na stolech se objevují jablka a ořechy, s láskou se připravuje kout, kam se umístí stromeček, přemýšlí se nad cukrovím a nad tím, jak strávit svátky (což je slovo příbuzné slovu svatost).

To pohanské já, pokora před velkou přírodou, o níž, byť v jiném kontextu, pěkně řekl nový ministr Jan Blatný, že je třeba mít před ní respekt, v nás naštěstí přetrvává. Překryto staletími křesťanství a nově i jedním nebo dvěma staletími vědy, ale je tu.

Bojovat s tím je beznadějné a bylo by to i nemoudré. Ty světla, chvojí, dárky, zpěvy, vzájemná blahopřání do dalšího roku života... jsou víc než jen šlupka tradice, kterou můžeš snadno seškrábnout a nahradit něčím jiným (a nemyslím tím hned islámem, ale třeba celoplanetárním komunismem plným translidí).

Jsou to hluboké kořeny, zasahující do našeho dětství, plného pohádkového boje dobra se zlem, prvních ponaučení, co se smí a co ne, temné bázně z tmavých koutů i jistoty matčiny lásky a otcovské ochrany.

A jistě také pocitu pokory a milosti, kdykoli jsme na konci roku vstupovali s rodiči do nasvícených, nazdobených a kadidlem provoněných kostelů, s plápolajícími svíčkami, odlesky na zlacení rámů a sem tam i tichým ševelením modlících se úst.