Děkuji za slovo. Takový klid ve Sněmovně si fakt nepamatuji. Nevím, čím to je, jestli všichni tak pozorně posloucháme, nebo to naopak mnoho poslanců nezajímá.

Mluvil o tom už i můj kolega Martin Baxa. Pane ministře, já mám pocit, že na to jdeme zbytečně složitě. Teď nechci říkat, jestli ta pomoc oprávněná je, nebo není, podle mě oprávněná je. Když se podíváte na ty výjimky v textu tohoto zákona, vzhledem k tomu, že se velmi často uplatňuje prodej přes internet, tak vlastně, kdo bude chtít, si najde ve své rodině seniora a požádá si o vstupenku. Já se chci zeptat, jestli vláda nezvažovala, nebo aspoň Ministerstvo kultury, jednodušší systém. V samosprávě se tomu říká přechod na finanční výpomoc, že prostě někomu půjčíte bezúročně peníze. Samosprávy to prostě znají a mnohé to svým spolkům a neziskovým organizacím prostě dělají, pokud se rozhodnou a shodnou se na tom, že to je dobrá věc. Myslím si, že by to bylo mnohem jednodušší. Ta představa, když se podíváte, že se to bude muset vystavovat, dejme tomu, u těch velkých akcí, a oba dva jsme z Ostravy, takže si můžeme představit jednu konkrétní velkou akci, tisíce lidí budou psát žádost, bude se vystavovat tisíce voucherů. Mně to nepřipadá jako jednoduché řešení. Jestli jste, pane ministře, nepřemýšlel o té cestě mimořádné finanční bezúročné půjčky na jeden rok. Mně to přijde mnohem jednodušší. V okamžiku, kdo by požádal o vrácení, by ty peníze dostal a protože by to byla půjčka od státu, tak by to vlastně ty pořadatele nezatěžovalo a netáhlo by to k té insolvenci. Mně ten systém přijde mnohem jednodušší.

Já jsem v důvodové zprávě nenašel, asi jsem nemohl najít, odhad, kolika akcí by se to mohlo týkat - návrh zákona. Ten zákon je napsaný tak, že vlastně teoreticky jsem si včera nebo dneska mohl koupit vstupenku a budu mít nárok na ten voucher. Já nevím, jestli ten prodej ještě probíhá, nebo neprobíhá, ale není tam třeba ten 12. březen, což jsou vstupenky zakoupené před 12. březnem, pak už to bylo velmi problematické. A na rozdíl od svého předřečníka si myslím, že je fakt jisté, že ty masové akce nebudou. A nechci to nějakým způsobem zpochybňovat. Jenom mi přijde, že ten systém je příliš náročný.

Vy jste, pane ministře, říkal, že to je win-win řešení, ale já to úplně jako win-win řešení nevidím. Za prvé stát vlastně v tomhle případě nepomáhá. Stát dá nějaká pravidla a řekne: kdo si požádá, dostane voucher, je tam nějaká možnost výměny, posečkání, jsou tam rozumné výjimky, a já ty výjimky nijak nezpochybňuji, ale ten okruh těch žadatelů o výjimky může být hrozně široký a bude to prostě administrativně hrozně náročné. Jestli jste nezvažovali tu jednodušší možnost? Protože to nebudou tisíce pořadatelů, předpokládám, možná se pletu. Jestli by nebylo jednodušší, u těch velkých festivalů, jim dát přechodnou finanční výpomoc, neboli bezúročnou půjčku, klidně do 31. října příštího roku, kdy si to budou muset vyúčtovat a vrátit. Podle mne by to bylo pro všechny jednodušší. Všichni pořadatelé, nebo téměř všichni, co jsem si zaznamenal, vlastně deklarovali, že ty vstupenky platí pro příští ročník. A záleží na každém tom držiteli vstupenky, jestli si o peníze požádá, nebo si to nechá v šuplíku a vytáhne to na příští sezónu kulturních festivalů.

Takže to není kritika, to je spíš dotaz, jestli to neděláme zbytečně složitě. Protože, když si pak prakticky představíme, jak to vlastně bude fungovat, tak opravdu bude muset ten držitel té vstupenky někde požádat, někdo mu bude muset ten voucher vystavit, musí tam být ty náležitosti, o kterých říká ten zákon, to znamená ta firma a tak dále, datum a podobně. Mně to přijde příliš komplikované. Vůbec nezpochybňuji účel zákona pomoct pořadatelům, protože ti z rozhodnutí státu akce prostě pořádat nemohou. A někdo z předřečníků tady mluvil o tom riziku insolvence, a to reálně existuje. Protože to nejsou jenom ty vstupenky, tam vznikají další náklady a nebudou proti tomu příjmy. Tak by mi přišlo jednodušší ty peníze prostě půjčit a stát je schopen vyhodnotit, komu ano a komu ne.