To jsem zase narazil na pár těžko pochopitelných příspěvků o tom, že ti uprchlíci mají pěkné oblečení a "strašně drahé mobily". Že si mohou všechno vyřešit sami. Hele, že někdo měl ještě před pár týdny pěkný barák a rodinu v suchu, to fakt neznamená, že teď nutně nepotřebuje pomoc.

Tohle je Yevhen s rodinou. Ze všech lidí, které jsme v posledních dnech ubytovali jsem záměrně vybral jeho. Má mnohem lepší mobil, než mám já. Je neurolog a jeho manželka je profesorka na pedagogické fakultě. Co studuje syn jsem zapomněl, ale je mu asi patnáct let. Společně si zařídili život v Ochtyrce v Sumské oblasti. Je to Ukrajina pár desítek kilometrů od hranic s Ruskem. V podstatě se dá říci, že i na naše poměry je lze označit jako vyšší střední třídu. Mohli jezdit do zahraničí na dovolenou a měli smělé plány. Tu Ochtyrku si schválně dejte do Google. Jestli se Rusové někde vyřádili, tak u nich doma.

Když opouštěli domov, ruská letadla bombardovala město. Nepočítali s tím, že mizí nadobro. Nijak systematicky se nebalili. Asi tak, jako byste běželi do krytu. Jenže nebylo cesty zpátky.
Po dvou týdnech cesty dorazili do Prahy. Kromě zmíněného mobilu a oblečení si k nám na Prahu 3 přivezli taky postaršího Renaulta a šmytec.

Fakt by s nimi někdo měnil?

Prakticky všichni "naši" uprchlíci jsou ženy a děti. Mezi všemi jsem potkal asi čtyři muže a ti měli vždy nějaký zdravotní problém, nebo se jednalo o seniory. To je mimochodem i případ Yevhena. Když se s nimi dávám do řeči a vypráví mi svůj příběh, často si říkám, jak se jejich život před válkou podobal tomu mému. Nechtěl bych, aby mě v životě kdokoliv hodnotil podle iPhone. Howgh!