Josef Mlejnek z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy ZDE a Lukáš Jelínek z Masarykovy demokratické akademie ZDE. Moc podnětné čtení to ale není ani v jednom případě, neboť oba páni politologové žijí v zajetí tradičních politologických mýtů a klišé.

První mýtus je, že existuje něco, co se nazývá krajní pravice. Na obhajobu obou pánů politologů je ale třeba říct, že tenhle olbřímí blud nevymysleli oni a ani v něm nežijí sami. Zrodil se už kdysi v hlavách levicových intelektuálů. Asi proto, aby levici vylepšili skóre a mezi levicí a pravicí byl onen extremismus tak nějak zdánlivě vyvážený. Jenže socialismus je ideologie levicová, přičemž je úplně jedno, zda se jedná o socialismus internacionální či nacionální, a i když je krajní, pořád se nachází nalevo. Stalin i Hitler byli levicoví totalitáři, každý pouze jiného druhu. Hlavním poznávacím znakem pravice je naopak obhajoba osobní svobody. A žádná krajní svoboda prostě neexistuje. Takže i pojem krajní pravice je logický nonsens. Ale nešť. To, co tu píšu je jen zoufalé volání na poušti, které na téhle letité politologické idiocii nic nezmění.

Spíše komické pak je, že nálepkou „krajně pravicové“ jsou často označovány strany, jejichž program, a zvláště pak jeho ekonomická část, je spíše levicový. Což platí nejenom o SPD, nýbrž třeba i o Národním sdružení Mariny Le Penové. Nic špatného na téhle levicovosti samozřejmě není. Ostatně na soupeření levice s pravicí politika stojí. Globalizace s sebou sice přinesla i jiná dělení, ale to neznamená, že pravolevý konflikt už pominul. Pokud to někdo říká, můžeme si být takřka stoprocentně jisti, že je to levičák, ba přímo pokrokář, který to říká hlavně proto, aby znevěrohodnil existenci pravice jako takové.  

Ještě větší fantazmagorie je terminus technicus „pravicový populismus“. Mlejnek s ním šermuje obzvláště potměšile. To je nálepka, kterou dnešní pseudoliberálové nálepkují každého, kdo se spolu s nimi nemodlí směrem k Bruselu, nevítá nelegální masovou migraci, nepřísahá na multikulturalismus a nehrozí směrem k Rusku a Číně v pravidelných orwellovských rituálních režimních chvilkách nenávisti. Jako by snad tahle sebedestruktivní pokrokářská „víra“ byla povinná, správná, ba dokonce jediná možná, a vše ostatní bylo zavrženíhodné, závadné či populistické.

Pravicově populistickou fantazmagorií jatý Mlejnek píše: „…problém Václava Klause mladšího je širší. Ostatně, mnohé o něm vypovídá již skutečnost, že se pere o procentíčka právě s Okamurou. Jeho otec u pravicového populismu skončil, syn tam vlastně začíná…“

Kdyby byl Mlejnek skutečný politolog, a ne jen multiplikátor pseudoliberálních mýtů, a kdyby si navíc poctivě prostudoval program Trikolóry, nikdy by nemohl napsat podobný nesmysl. Z programu Trikolóry by totiž vyčetl, že Klaus junior své hnutí nezaložil proto, aby se s Okamurou přetahoval o nějaká „procentíčka“ limitované množiny voličů, nýbrž proto, aby pod heslem „bráníme normální svět“ nabídl volební variantu úplně normálním lidem, úplně normálním profesním skupinám, prostě té normální "mlčící většině". Živnostníkm, zaměstnancům, zemědělcům, učitelům, seniorům... Těm, kterým nekonvenuje posun ODS do pseudoliberálního středu, i těm, které omrzelo Babišovo lavírování, kdy káže českou vodu, ale pije bruselské víno.

Mlejnek mladému Klasovi dokonce radí: „Pokud se předseda Trikolóry bude chtít v míře úspěšnosti v politice otci alespoň přiblížit, měl by se posunout více do středu.“ No, nevím. Skoro se mi chce napsat: Teda, pane vachmajstr, voni jsou ale hlava! Myslíte, do toho přecpaného středu, kde se tísní ODS, TOP 09, STAN, lidovci, ANO a vlastně i piráti a ČSSD?  

Další Mlejnkova perla: „… zmíněné postoje nalézají ohlas zejména v nižších příjmových skupinách, pro něž je ale Klausovic rodina zosobněním ´panstva´ či asociálnosti kapitalismu.“