Jinými slovy, zrodily se proto, aby bránily „svobodu“ přivlastňování si cizího duševního vlastnictví. Odtud také pochází to jejich bezelstně upřímné zlodějsko loupežnické pojmenování. Ostatně má to neochvějnou logiku. Námořní piráti si také přivlastňovali a přivlastňují cizí věci. Stručně řečeno: prostě kradou.

Málokde se ovšem pirátům podařilo vstoupit do nejvyšší politiky. V tomto smyslu je Česká republika spíše výjimkou. Bohužel!

Zajímavé ovšem je, kam se piráti, co se týče chápání svobody, za těch několik let své existence posunuli. Pokud jde o „demokratizaci“ (rozuměj: čórování) duševního vlastnictví, je vše, zdá se, při starém, což v jejich provenienci znamená jakousi „svobodu“ ad absurdum: co je tvoje, je i moje. Pokud ale jde o jinou svobodu, totiž svobodu slova, k té se už dávno neznají. Chtělo by se říct paradoxně, ale ono i tohle má svoji neochvějnou logiku. Nová levice o žádnou svobodu neusiluje, pouze fedruje svá pokrokářská témata. A jakékoli nástroje jsou jí k tomu dobré. Včetně cenzury sociálních sítí. Však také čeští piráti v Evropském parlamentu hřadují v ultralevicové frakci mezi rudochy, co se maskují zelenou rubáškou.