Další důvody jako poslední místo Severní Koreje na žebříčku svobody slova či více než jeden milión lidí v aktivní vojenské službě mi sice způsobují husí kůži, ale jsou vlastně jen částí vysvětlení, proč lidé, kteří mluví téměř identickým jazykem, nemohou pořádat svátek sportu společně.

Letošní v pořadí již 23. zimní olympijské hry v Pchjongčchangu jsou krystalickým dokladem stále se zvětšující polarizace obyvatelstva planety. Hladoví jsou krmeni strachem a nenávistí a sytí nechápou, že a jak je to vůbec možné. Jeden národ dělí dráty na dvě poloviny a je až neuvěřitelné, jak jsou lidé přes nevelikou vzdálenost daleko od sebe. Sportoviště olympiády jsou necelých sto kilometrů od těchto drátů. Zvláštní situace. Sportovní svátek, který má sloužit k potkávání a otupování hran mezi státy, který je určen k férovému soutěžení, je nedaleko zadrátovaného území.

Každému přece musí být okamžitě jasné, kde je lépe? Bojím se, že tomu tak bohužel není.

Informace vkládané do hlav mají různou úroveň pravdivosti a účinné jsou podle kvantity implementace. I v obou Korejích. Zatímco v Jižní Koreji finišovaly den před zahájením přípravy na úvodní ceremoniál, KLDR uspořádala vojenskou přehlídku. Nacvičovalo ji přes 10 tisíc vojáků.

Jistou nevelkou naději do budoucna dává i malá severokorejská delegace, která dorazila do dějiště her. Nevelkou. KLDR na olympijské hry v Jižní Koreji vysílá zhruba 550člennou delegaci. Ta by měla zahrnovat 22 sportovců, 140 členů uměleckého souboru, 230 roztleskávaček, 30 členů družstva na předvádění taekwonda, vysoké činitele a novináře…