KSČM, právní nástupkyně KSČ, se nikdy neomluvila za zvěrstva a zločiny, které organizovala. Jeden příklad za všechny: 25. únor je také dnem smrti P. Josefa Toufara, mučedníka komunistické totality. Na mnoha školách se neučí české dějiny po Druhé světové válce. Proč? Možná i proto, že komunisté, zejména díky sociálním demokratům, sedí na krajských úřadech, které školy řídí. Žije stále ještě mnoho lidi, kteří se aktivně na chodu zločineckého režimu podíleli, jeden z nich je dokonce designovaným premiérem.

I přes stále platný zákon o zločinech komunismu začínají někteří vrcholní politici zatahovat komunisty do vládní moci. Blízká budoucnost ukáže, zda ti, kdo dodnes schvalují proces s Miladou Horákovou, budou vítanými aktéry schválení vlády v parlamentu demokratické země.

Nejhorší je ale morální dědictví. Estébáctví není - přes lustrační zákon - překážkou pro post premiéra. Lež je jen alternativní názor. Trestní stíhání není překážkou v kandidatuře ve volbách (problém s politickou kulturou stran), ani překážkou pro velký volební zisk (problém politické kultury voličů), ani pro jmenováni premiérem (problém politické kultury prezidenta). Nenávist na sociálních sítích roste. Společné dobro je ve veřejném prostoru neznámým pojmem. Náckové se úspěšně vydávají za vlastence. Hlas extrémistů zpochybňující naše zapojení do západních struktur je papouškován i mnoha populistickymi vůdci v čele státu.

Nabízí se tedy biblický příběh o tom, že vyvolený národ po odchodu z egyptského otroctví musel bloudit 40 let po poušti, zjevně proto, aby se vystřídaly generace a lidé se zbavili svojí otrocké mentality. Mimochodem, od té první generace na poušti také bylo slyšet, že v otroctví jim bylo lépe. Pokud ten příběh platí obecněji, tak ještě musíme něco přes deset let vydržet sami se sebou. Pak snad bude líp. Ale nesmíme těch deset let proflákat. Občanská angažovanost při nedávných prezidentských volbách snad dává v tomto směru naději.