Zatím se dle posledních, dostupných vyjádření jeví, že mladý útočník v Mnichově byl spíše skupinově neorganizovaný, bez prokázaných vazeb na tzv. islámský stát, a zřejmě s deprivantními charakteristikami, způsobenými depresemi, které dlouhodoběji zachvacují a výrazně mění lidské chování, stav mysli, a projevují se i somaticky. Ani to jistě neospravedlňuje útok na jiné lidské bytosti a v důsledku toho jim přivodit újmu až smrt.

Co mě také zaujalo, je ta část informací hovořících o šikaně a tlakům, jimž mohl být mladík vystaven od svého okolí. Dáme-li do souvislostí, co podobné tlaky ze strany nebližšího okolí mohou v atmosféře šířené nenávisti vůči „jinakosti“ vyvolat, v současných podmínkách především proti muslimům a jejich víře, zvykům a kultuře, účinek se umocňuje. Je to v duchu aspektů, na něž poukazují odborníci, že tlakům migrační vlny v souvislostech, např. při šířené nenávisti, zejména v institucionalizované podobě, není vystavena jen většinová společnost, řeklo by se „domácí“ populace v zemích Evropy, kam migrace směřuje. Jsou jim vystaveni také migranti samotní, jednotlivci i rodiny s dětmi. A svou frustraci mohou proto „řešit“ porůznu, včetně násilných projevů, absentuje-li způsob, jak tato potenciální ostří otupovat či eliminovat raději, než jen čelit vážným důsledkům.

U mladíka, který střílel a zabíjel, se přidává faktor, který mohl k celkově traumatizujícím aspektům jeho prožívání přibýt. Vyrůstal v rodině, která zřejmě přijala fakt většinové společnosti, státu - Německa, kde se usídlila. Hodně to napovídá tomu, že se snažila sdílet hodnotový systém této společnosti, min. ve společenské rovině, v míře akceptace nezbytné pro získání a realizaci odpovídajícího sociálního a ekonomického statusu. Přesto měl mladík v době střelby křičet „Jsem Němec“.

To může dosti podstatně vypovídat o tom, že se zřejmě nedokázal s tlakem, který na něj zčásti mohla vytvářet šikana ze strany okolí, ale i další formy tlaků spojených s přicházející vlnou migrace a s reakcemi lidi z jeho blízkosti, ale i z médií, od politiků a konec konců možná ve školním zařízení.

Ve filosoficko-psychologické rovině se nabízí ještě jedna interpretace tohoto faktu – snažil se tím, že „je Němec“ přesvědčit své okolí, a zatím mu zřejmě osobně a hluboce chyběly přesvědčení a jistota, že je brán jako Němec vážně, a že je na něj – naopak - nahlíženo jako na „cizorodý element“. Jako odpověď zvolil násilí, což v takových případech bývá tím nejkrajnějším a velmi tragickým projevem, které neuzavře jen osud dotyčného, ale má devastující účinky i na jeho oběti.

Nestraním aktérům podobných činů, jen se snažím hledat vysvětlení, které by mělo zohledňovat proces a vývoj nejen na personální úrovni takto konajících jednotlivců, ale vnímat i celospolečenský kontext událostí, protože ty mohou v jednotlivých případech být nápomocny, nenecháme-li se unést pouze pocity a vášněmi, které mohou krátkodobě přinést úlevu v bolesti, kterou např. musejí prožívat pozůstalí obětí, po nichž ale musí nastoupit racionálně uchopitelné vyrovnání se a přijetí opatření, jak také úděl jednotlivce má smysl a stojí za pozornost, pokud chceme, aby se realizovala společnost, jako celek složený právě z jednotlivců.

Franz Kafka, v Praze žijící a německy píšící autor židovského původu se vyjádřil: „Jakmile jednou přijmeme zlo, nežádá už, abychom mu věřili.“ Troufám si dodat, že ono tu prostě je, vybralo si (nás). Na nás je, abychom se je naučili rozlišovat a pojmenovat. Jedině pak mu budeme schopni čelit.