Řeč je o dětech, co si „Nevybírají rodiče, natožpak obecnější poměry, do nichž se rodí.“[1], píše J. E. Stiglitz, nositel Nobelovy ceny za ekonomii, mj. jeho zájem se soustřeďuje také na problematiku tzv. asymetrie informací, což z pohledu dnešních pohybů globálních scénou vztahů a vazeb skýtá velmi zajímavé varianty možností a jejich řešení.

Proč se zaobírat touto problematikou? Nacházím některé aspekty:

• děti si (stále) nevybírají poměry, do nichž se rodí;
• jejich vnímání, možnosti působení a realizace v těchto poměrech jsou silně determinovány;
• jsou závislé na objektivních faktorech, které modifikují jejich životy, ale i životy těch, na nichž jsou závislé a které jim ty jejich zprostředkovávají, a to v řadě pozitivních i negativních aspektů;
• mají subjektivní dispozice k tomu, jak se vztahovat k realitě, v níž žijí a vytvářejí se často nové závislosti;
• tyto a další závislosti se podílejí na nerovnostech, a jak poznamenává Stiglitz „Chudí dospělí mohou nést za svůj životní osud menší či větší zodpovědnost – možná nepracovali dostatečně tvrdě, málo spořili nebo nedělali dobrá rozhodnutí -, avšak dětem jsou životní poměry předurčeny, aniž mají jakoukoli možnost volby.“[2] Čili v základu vztahů dětí a reality se jaksi „apriori“ dostává kritérium „nerovnosti“, která v sobě nemusí nutně zahrnovat jen nerovnost ekonomické povahy;
• v souvislosti s různě se vyvíjející a částmi Evropy se valící uprchlickou vlnou se k aspektům války, míru připojuje ještě aspekt manipulace veřejným mínění a negativním vnímáním (skoro) všeho, co s přívalem uprchlíků z různých částí světa souvisí, včetně dětí.´´„Děti slouží jako živý štít. Tím, že vyvolám soucit k dětem, přenáším jej i na ty, kdo se za dětmi skrývají a soucit si nezasluhují,“ řekl Zeman v rozhovoru pro blesk.cz.´´[3] Nemyslím si, že emocemi bičované veřejné mínění a vášněmi zmítané duše části našich spoluobčanů činí velké rozdíly mezi dospělými a jejich údajnými štíty - dětmi - v duchu prezidentova vyjádření.

Stejně jako se připojují jiní zástupci tzv. českých elit národa, např. právnička Klára Samková: „Z lidského hlediska mi je líto každé bolesti každého člověka, i toho takzvaně nejposlednějšího, a to, prosím, bez ohledu na věk. Odmítám se však dát vydírat, a to i kdyby mi měla umírat miminka před očima…“[4] Osobně nevím, kdo by mohl být tím „posledním člověkem“, protože výše uvedené rádoby autority se často stavějí do role těch „prvních“, ale skoro všichni jako kdybychom chtěli házet kameny. Je tedy důvod, kdo by byl tím posledním? Neptám se raději na vinu. A udivuje mě, jak někteří z nás mají jasno, přitom ne-jasno vytvářejí a šíří tímto způsobem spolehlivě.