Případ soudce Fremra odhalil temné pozadí soudcovského stavu v České republice. Třetí moc ve státě prošla vyrovnáním se s minulostí velmi liknavým způsobem, když soudy po roce 1989 muselo opustit jen pár nejvíce zprofanovaných jedinců. Všechny ostatní pokusy o očistu soudcovského stavu byly ukřičeny frázemi o nezávislosti soudců a o údajném politickém zasahování do ní. V talárech tak mohli vesele pokračovat i ti trestní soudci, kteří vynášeli rozsudky nad odpůrci komunistického režimu i nad běžnými občany, kteří se z různých důvodů znelíbili všudypřítomné státní bezpečnosti či jenom nějakému mstivému partajnímu tajemníkovi.

Trestní právo bylo v době totality nástrojem udržování a upevňování moci komunistické elity. Žádný trestní soudce či prokurátor v té době nemohl o této skutečnosti nevědět. Naprostá většina ji bez zjevných protestů akceptovala a v politických procesech vynášela odsuzující rozsudky podle požadavků strany. Komunistická moc dokonce ignorovala vlastní mezinárodní závazky, ke kterým přistoupila podpisem například Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, a jeho zakotvením do tehdejšího právního řádu už v roce 1976. Trestní soudci tento rozpor v drtivé většině ignorovali, a to například při projednávání trestného činu tzv. „opuštění republiky“.

Nejnovější nominace těchto lidí do Ústavního soudu jsou pro Trikoloru absolutně nepřijatelné. Jejich navrhovatel, prezident republiky, i jejich schvalovatelé, senátoři, dávají najevo, že minulá bezpráví dnes už nevadí, že minulá vědomá selhání soudců nejsou překážkou. Samozřejmě, že velmi sporná minulost samotné hlavy státu k tomu významně přispívá. Výsledkem je nedůvěra nemalé části občanů v celý soudní systém a ve spravedlnost jako takovou. Ta je v dnešní době ještě posilovaná odsuzujícími rozsudky za tzv. verbální trestné činy, které silně připomínají doby komunistického bezpráví.

Trikolora považuje stav české justice za neudržitelný. Jediným možným krokem je její zásadní reforma, která by podstatně změnila zavedenou praxi jak výkonu soudní moci, tak například způsob jmenování a případného odvolávaní soudců. Podobnými problémy trpěla justice i v Polsku, kde však vládní strana Právo a spravedlnosti už z podstaty své politické existence nemohla nereagovat. Nenávist, kterou tím vyvolala, svědčí o tom, že šlo o nesmírně potřebný krok. Česká republika by měla postupovat podobným způsobem, aby uchránila demokratické principy výkonu moci před rozpínavou soudcokracií.