Hezký den, kolegyně, kolegové.

My si tady asi budeme hodně dneska děkovat za to, že jsme to dotáhli až do třetího čtení. Já moc děkuji za velmi plodnou nadstranickou spolupráci a nebudu vám opakovat, co vlastně ta novela znamená, protože jsme měli příležitost si to poslechnout už třikrát a jsme docela daleko v tom legislativním procesu.

Teď musím trošku varovat, protože ve svém projevu budu trošku explicitní. Vždycky když se to píše na sociálních sítích nebo v médiích, tak se u toho píše trigger warning, protože někoho to může zasáhnout. Hodně jsem přemýšlela o tom, jestli vůbec na půdu Poslanecké sněmovny patří slova ať už je to sex, pohlavní zneužití, znásilnění, orální sex, anální sex a tak dále, a když jsem o tom přemýšlela, tak jsem si řekla, že je vlastně smutný, že o tom vůbec přemýšlím, protože my to musíme poslouchat, ale spousta lidí to musela bohužel přežít a někteří z nich byli děti, což je naprosto zásadní, že my vlastně tou novelou chráníme ty nejvíc bezbranné z nás, ty, které mají chránit jejich rodiče, má je chránit celá společnost a občas u toho selžou jak ti rodiče, tak celá společnost.

Jsou to samozřejmě ty případy, kdy je znásilněno malé dítě, to se bohužel děje, a společnost na to neřekne vůbec nic, nebo tomu pachateli dá podmínku, což samozřejmě ve společnosti způsobuje to, že jsme všichni právoplatně naštvaní, nechápeme, jak se to může stát a potom to porovnáváme s ostatními trestnými činy, jako že za pěstování marihuany tady někdo dostane několik let ve vězení. To se děje.

Takže budu teď trošku explicitní a povím vám dva konkrétní příběhy lidí, kteří - kdyby možná byli chráněni touto novelou, kterou tady dnes schvalujeme, tak jejich život by asi nebyl bohužel jiný, ale ten trest a pocit zadostiučinění, že někdo, kdo jim něco provedl, byl skutečně potrestán, by jiný byl.

První příběh, o kterém chci mluvit, je dívka, které říkáme Eliška. Ona se tak nejmenuje, protože se ji snažíme chránit. Tahle slečna byla - a to je důležité pro ten příběh - dlouhodobě týrána svými rodiči, prostě trestána za to, že něco někde vylila, provedla, tatínek ji vyhodil na chodbu jenom v kalhotkách v jejich panelovém domě, nechal ji tam třeba dvě nebo tři hodiny čekat, až si rozmyslel, že je všechno v pořádku. To, že se k ní rodiče takhle chovali ve velice útlém věku, na ní samozřejmě zanechávalo nějaké stopy a těch stop si zřejmě všiml jeden z jejích učitelů, který využil toho, že Eliška byla tak trošku mimo nějaký kolektiv u nich ve třídě, začal se k ní chovat moc hezky, kupoval jí lízátka, to ona neznala, věnoval jí velkou pozornost, velkou péči, až se jednoho dne stalo, že byli spolu sami v jedné třídě a on ji tam znásilnil. A představte si to, se vším - znovu se omlouvám za tu explicitu - všudy, co může jeden druhému v tomhle směru provést. Elišce bylo osm let. Přišlo se na to tak, že to na ní zanechalo nějaké fyzické následky, které později řešila její učitelka v družině. Nebylo to slovo proti slovu, prostě tam bylo úplně jasné, že se stalo to, co se stalo. Samozřejmě začalo nějaké trestní řízení, rodiče se styděli za to, co se stalo, takže pomalu Elišce rozmlouvali, aby vůbec o tom promluvila. Pan učitel dostal podmínku a dneska zřejmě i učí, protože nemáme platné zákony, které by mu v tom zabránily. Je to mnoho a mnoho let.