Babička mi jako dítěti vyprávěla příběh, příběh o mobilizovaných mužích v roce 1938 v jedné malé její rodné vesnici na Vysočině. O odvaze, hrdosti a odhodlání bránit republiku. A potom …o nařízené demobilizaci, o Mnichovu… Jak muži nechtěli odevzdat zbraně a … plakali. Byla tehdy dítě, ale ten obraz se jí hluboce vryl do paměti.

Jsem přesvědčená, že právě tento rok osudově ovlivnil nejen dějinné události, ale ranil duši naší mladé republiky, a každého Čechoslováka. Předáváme si ji po generace. Ovlivnilo to další osmičky…

Zrada.

Zrada odměnou za republiku, demokracii, důvěru a národnostní a sousedskou snášenlivost.

Taková zrada rodí obavu, strach a nedůvěru. Nedůvěru v sebe i v přátele, nejistotu postavit se nepříteli, obavu z uzavřených dohod i pochyby o tom, zda jsme součástí společenství. Kam směřujeme a jsme to skutečně my, kdo rozhoduje?

Přemýšlím o roku 1938 a přála bych si, abych svým dětem a vnukům mohla říci: „Rok 2018? Ach ano, to byl ten narozeninový rok – 100 let republiky.“

A rok 2018 se nestal další osudovou osmičkou … Alespoň v to doufám.

Jsem si jistá, že ještě máme čas. Čas uzdravit republice duši. Máme na to dost odvahy, síly a odhodlání, chytrosti, umu a nadání za těch sto let.

To by byl pravý dárek ke stovce.

Od každého z nás. Úplně zadarmo.

My jsme republika.

Kateřina Valachová