“Cílem EU je zaujmout v mezinárodním společenství přední pozici v boji proti klimatickým změnám, což potvrzuje svým aktivním vystupováním v mezinárodních jednáních, v rámci nichž se snaží o postupné sbližování zatím stále rozdílných představ významných  znečišťovatelů o nové podobě společného závazku v boji proti změně klimatu”. Lisabonská smlouva

V této souvislosti je zcela oprávněné klást otázky typu:

• Je klimatická změna realitou?
• Kdo za ní „může“?
• Je v možnostech lidstva jí zastavit?
• Není výhodnější adaptace?

Jádro „pudla“, které se bezprostředně dotýká každého občana, je v otázkách 2, 3, 4.

Jediné, co je nepochybné, je fakt, že se klima mění – ale ono se měnilo pořád.

Nicméně protože v případě klimatu jde o procesy dlouhodobé a nějaká jakž-takž přesná měření jsou od roku 1850,  je vyhodnocení toho, co se děje, poněkud obtížné.

Ještě horší je, že celá odborná diskuse a predikce možných budoucích důsledků je založena na matematických modelech, které nezahrnují všechny vlivy a především je nelze experimentálně ověřit v reálném čase.

Za poněkud skandální z tohoto hlediska pokládám závěry a doporučení klimatického panelu OSN, který argumentuje „shodou vědců“ jako důkazem.  Shoda vědců není ve vědě důkazem ničeho a to ani za předpokladu, kdyby se opravdu braly v potaz všechny názory, což je v případě IPPC poněkud sporné.

Pokud totiž pohlédneme do historie, najdeme období, kdy „shoda vědců“ tvrdila, že země je placatá,  či že je středem vesmíru a řadu podobných příkladů.

Takže důkaz toho, že za změnu klimatu, (a v jaké míře) může lidstvo, je postaven na značně vratkých základech, podobně jako tvrzení, že je v možnostech lidstva tuto změnu zastavit.

Nicméně předpokládejme, že tomu tak je, a podívejme se z tohoto hlediska na cíle EK vyhlášené 2014 - snížit do roku 2030 emise CO2 o 40 procent a závazný cíl, aby minimálně 27 procent energie pocházelo z obnovitelných zdrojů.

Vzhledem k tomu, že EU produkovala v roce 2013  pouhých 11%  celosvětových emisí CO2,  znamená  snížení o 40% v EU ve světovém měřítku  4.4% - tedy téměř nic.  Toto snížení bude nepochybně zcela eliminováno nárůstem emisí v rozvojových zemích, především v Číně a Indii.

Aby tedy snižování emisí mělo jakýkoliv smysl, muselo by být prosazeno celosvětově, izolovaná akce EU nemůže mít na celkové emise CO2 významný vliv.

Pokud jde o obnovitelné zdroje, je současný stav ještě horší.  Dle Bjorna Lomborga   zabrání například sluneční a větrná energie za každý vynaložený dolar poškození klimatu v hodnotě zhruba 0,03 dolaru. Tato situace je dána především masívními dotacemi do neefektivních technologií. Prostě obnovitelné zdroje jsou závislé na přírodních a klimatických podmínkách  a  jsou tudíž ekonomicky využitelné jen někdy a někde.

Jejich dotování vede jen a pouze k neúměrným nákladům pro obyvatelstvo a ke stále se zvyšující zátěži pro průmysl.

V této situaci by bylo daleko efektivnější přesunout zlomek na ně vynakládaných finančních prostředků do výzkumu a vývoje  nových technologií, které by již dotace nevyžadovaly.

Hezkým příkladem technologického pokroku je současný rozvoj těžby břidličného plynu v USA.  Aniž by byl dotován a politicky “směrnicován”, přinesl rozvoj ekonomiky, snížení cen energií pro průmysl a obyvatele a jako vedlejší produkt,  snížení emisí CO2. Ironií je, že také přinesl zlevnění cen amerického uhlí, které teď nakupují země EU. Jak jeho pálením v elektrárnách “snižují” emise CO2, mi není příliš jasné.

To, že se Evropa “přihlásí jako první ke svému dílu globální odpovědnosti”, je tedy nepochybně politicky skvělé – až na to, že ostatní země dbají evidentně daleko více o svou ekonomiku a životní úroveň svých obyvatel a toto prvenství EU bez problémů přenechají, jak je vidět i z výsledků posledních “klimatických” konferencí a krachu Kjótského protokolu.

Jaké jsou  tedy výsledky a důsledky tohoto boje?

Jediným měřitelným důsledkem budou a již jsou stoupající ceny energií pro průmysl a obyvatele, které jsou ve srovnání s USA dvojnásobné, z toho plynoucí ztráta konkurenceschopnosti zemí EU a pokles životní úrovně jejích obyvatel.

Kdo tomu nechce věřit, ať si dobře prohlédne své vlastní roční vyúčtování energií a uvědomí si, že je to jen část nákladů, protože zbytek zaplatil stát (např. v roce 2013 vláda ČR dotovala obnovitelné zdroje částkou 11,7 miliardy korun z celkových téměř 45 miliard korun), ovšem opět z daní občanů. Takže jen náklady na obnovitelné zdroje činily v ČR v roce 2013  4500 Kč na občana včetně kojenců. A v tom nejsou zahrnuta biopaliva a další náklady, jako například daň z paliv.

Proč tedy?

Je velikou otázkou, proč se EU stále staví do „čela“ tak nejistého a drahého podniku a tvrdohlavě přehlíží fakta. Osobně se domnívám, že jde jako obvykle o kombinaci příčin  ideologických a ekonomických.

Po krachu Lisabonské strategie, slibující ústy předsedů vlád, že EU bude do roku 2010 „nejdynamičtější a nejkonkurenceschopnější ekonomikou světa založenou na znalostech, schopnou udržitelného hospodářského růstu, vytváření více kvalitních pracovních příležitostí a zachovávající sociální soudržnost“ se zoufale hledal důvod pro „společnou“  agendu.  A je zde – EU v popředí boje za „záchranu lidstva“.

Dalším důvodem je patrně něco, co bych nazval „úprk politiků vpřed.“

Jak jinak zdůvodnit fakt, že se z velké většiny velice pragmatičtí politici s „poločasem“ života 2 roky, najednou starají o to, co snad  může být za 100 let?
Cílem je odvrátit myšlení voličů od každodenní reality, od neplnění předvolebních slibů a od výsledků jimi provozované politiky v reálném čase. A navíc – případné hospodářské problémy lze snadno „svést“ na opatření zcela nutná k „zachraně světa“.

A nakonec, „o peníze jde až na prvním místě“ – lobistické skupiny a zelené iniciativy jsou na tomto boji finančně závislé – bez něj a z něj plynoucích štědrých dotací  by přišly minimálně o část svých příjmů.

Co s tím?

Přestat strkat hlavu do písku a uvědomit si realitu

Zachovat rozhodování o energetickém mixu na národní úrovni

Zasadit se o zpětný přesun pravomocí z EU na státy (jakási „anti Lisabonská smlouva“), aby občané našeho státu mohli opět rozhodovat o tom, co budou podporovat.

Informovat korektně občany o důsledcích a nákladech „zelených“ politik

Formulovat a hájit jasné postoje na úrovni EU

Před každým podpisem čehokoliv se pořádně rozmyslet...

A akceptovat, že přírodní zákony platí  bez ohledu na názory, přání a hlasování politiků

Protože pro to, aby byla EU prostorem „volnému pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu“   je „boj proti klimatické změně“ ve své současné podobě zcela zbytečný.

Ten je potřeba jen a jen pro příjmy a prebendy omezené vrstvy „elit“, lobistů a politickou moc „zelených stran“.

A proč toto plýtvání penězi občanů podporují v Evropském parlamentu  europoslanci za ČSSD a KDU-ČSL je mi záhadou.