Kurdové bojují proti ozbrojencům Islámského státu. Jsou ve své snažení velmi odhodlaní a také úspěšní, a Západu svým konáním, bojem proti IS, hráli do karet, a tak jsou od Západu vyzbrojováni. (Ne samozřejmě těžkými zbraněmi, aby jejich síla nebyla „příliš“ velká…)

Kurdové ve svém boji proti IS samozřejmě bojují také o svou budoucí autonomii, nebo dokonce za vytvoření nezávislého Kurdského státu. S autonomií (dokonce se vznikem autonomního kurdského státu) pro Kurdy (v Turecku jich je 11,4-14 milionů, v Íránu až 7 milionů, v Iráku až 6,5 milionů a v Sýrii 1,6 milionu) počítala i Sévreská smlouva z roku 1922. Kdo ale o ničem podobném nemůže ani slyšet, je právě Turecko.

A zdá se, že s tím, jak se daří ničit moc Islámského státu v Sýrii, přestávají být Kurdové pro Západ potřební, a tak se Spojené státy zřejmě rozhodly hodit je přes palubu a podpořit plán svého spojence z NATO, Turecka, proti Kurdům.

Takové chování se ovšem nezapomíná ani v osobních vztazích, ani v politice. Tak se seriózní politika zkrátka dělat nedá.