Jako každý obyvatel této země mám pocit, že Česká televize "patří" mně. Existují věci, jako je houba slizák mazlavý nebo Rumcajs, které všichni sdílíme jako součást naší společné kultury. V případě České televize jde pocit ze společného vlastnictví ještě o úroveň výše. Pravděpodobně proto, že za ni platím každý měsíc. Vím, že platím i za spoustu služeb, které mi nedávají nic, nebo za ty, které bych nechtěl sponzorovat, ale demokracie je o sdílení nákladů za věci, které mi nutně nemusí vyhovovat.  Tak proč mě tedy obtěžuje pocit, že Česká televize neodpovídá mým potřebám a očekáváním?

Ve světě, kde je televize skoro věcí minulosti, podobně jako koňské spřežení v době, kdy na trh dorazil automobil, už televize nehraje tak důležitou roli, jakou mívala. Dříve se lidé obávali síly masmédií a jejich vlivu na myšlení mas. Bylo to v době, kdy rodiny seděly kolem televizoru a sledovaly stejný program. Existovalo jen několik informačních kanálů a zprávy přicházely v předem nastavených časech, nikoli v 24hodinovém cyklu jako dnes. Pokud se masmédia tehdy rozhodla propagovat a zpopularizovat nějakého zpěváka, zprávu, myšlenku nebo produkt, byli jsme jimi brzy zaplaveni a chyceni. V dnešní době je však díky rozptýlení pozornosti sociálními médii a internetem mnohem obtížnější masy získat. 

Možná tedy není ani tak důležité debatovat o tom, zda je Česká televize v žurnalistické práci harmonická a poctivá, férová a vyrovnána, nebo zda určitý programy vůbec do veřejnoprávní televize patří. Nicméně toto nutkání, které vychází z toho, že je Česká, a tím nese moji národnost a moji identitu v názvu, jsme osudově spojení. Pokud mají naše společné peníze i nadále sponzorovat její existenci, je čas diskutovat, jaká je skutečná role veřejnoprávní televizní stanice v digitálním světě.

Stejně jako všichni ostatní jsem velmi vděčný, že naše peníze mohly například vyprodukovat oblíbenou chvilku mého dětství, Večerníček. Jsem také vděčný, že ČT2 nabízí skvělé cestopisné dokumenty nebo pořady pro menšiny, jako Queer nebo Velký Vůz. A taky mnoho seriálů o naší historii, které by se komerčním kanálům nevyplatily. Otázkou je, zda by veřejnoprávní televize měla hrát stejnou roli jako komerční kanál.

Šíleně vysoké náklady naší veřejné televize by mohly být mnohem lépe využity, kdyby místo milionových plateb za nákup zahraničních reality show, vysokých platů moderátorů politických pořadů a hvězd z pražské kavárny byly tyto prostředky věnovány tomu, co komerční kanály nemohou nebo nemají zájem vyrobit. Nemluvíme o žádné kontroverzi. Jde jen o jednoduchou logiku. I tady platí, že nejlepší odpověď je ta nejjednodušší.

Existuje přirozený, dobře známý a snadno pozorovatelný zákon přírody, podle kterého se vše vyvíjí, zestárne a unaví. Manželství začnou být časem méně vášnivá, nové hračky ztratí po chvíli svou přitažlivost. Totéž platí pro lidi na vedoucích pozicích. Ať už jsou to politici nebo podnikatelé, čerstvý vítr do plachet je tou nezbytnou složkou, která přináší nová řešení. Staří psi se novým kouskům nenaučí. Proto tedy generální ředitel, který ve svém křesle sedí už tolik let, nemůže být tím, kdo ví, jak přivést Českou televizi do příštího desetiletí. Ani ti samí moderátoři, kteří tam pracují již moc dlouho. Jejich působení by mělo být upraveno limitem, mandátem pro generálního ředitele a moderátory České televize. Tím bychom se vyhnuli současnému marasmu, nedostatku inovací,  dekadenci a bezvýznamnosti našeho veřejného kanálu.

Petr Dvořák je jistě zkušeným a úspěšným manažérem, který svůj talent prokázal již v TV Nova. Ale někdy to vypadá, jako by podepsal smlouvu s ďáblem, aby si udržel pozici. Je to podmínka, že se nedotkne zpravodajského oddělení. Již první den v zaměstnání jej Jakub Železný podrobil výslechu, nebo lépe řečeno, půl hodiny na něj útočil, aby dal zřetelně najevo, kdo toto území vlastní. Zřejmě to zafungovalo. Namísto Jakubova potrestání, což by samozřejmě bylo mylné a nedemokratické, a navíc by to způsobilo l vzpouru a protesty zaměstnanců, udělal spolu s Václavem Moravcem z Jakuba hlavního moderátora zpravodajství. Prostě si jako Herodes a umyl si ruce. Domnívám se, že do zpravodajského Velína pak již nikdy nešel. 

Nikdy se nepokoušel najít způsob, jak do zpravodajské oddělení promítnout skutečný obraz celé české společnosti, a nejen mentalitu pražské kavárny – proti které mimochodem nic nemám, a dokonce si i myslím, že je v pohodě a přátelská, ale zároveň není tolerantní ke konzervativnějším pohledů z regionů. Pravděpodobně s nejlepšími úmysly, aniž by jim nějaký (podle konspirační teorie) nějaký šéf nebo George Soros nařídil, aby takto jednali, nám chce zpravodajský tým vnutit svou liberální, středolevicovou, městskou pravdu.

Vše, co je třeba, je poskytnout více prostoru pro mimopražské názory.

S úmyslem chránit demokracii jedná zpravodajské oddělení nedemokraticky. S vírou, že jejich pohled na svět je posvátný, zatímco konzervativci a pravicoví lidé jsou antidemokratičtí, jednají netolerantně a cenzorsky. Tedy přesně opačně, než jim velí jejich vlastní kodex. Je to lidský paradox: člověk často útočí na to, co mu na sobě vadí. 

Právě jsem hlasoval o rozpočtu České televize. Čísla, které jsem viděl, se mi nelíbí. Myslím, že naše poplatky lze spravovat mnohem lépe. A nechápu, proč není zpravodajství více objektivní. Proč dominuje pouze jeden úhel pohledu, který navíc mezi lidmi nepřevládá. Je to jako bychom všichni platili za televizi zaměřenou na intelektuály z Prahy.

Můj hlas se lišil od mnoha mých stranických kolegů, ale ANO je demokratická strana, kde o většině otázek rozhoduje každý politik samostatně. Toto uspořádání v rámci naší strany je příkladem toho, co očekávám od České televize: schopnost sdílet prostor harmonicky s těmi, kteří myslí jinak. Základem všech kulturních válek, ve kterých v současny době žijeme, je (ne)respekt k jinakosti. Právě v tomto bodě tedy musí Česká televize nabrat nový dech.