Náměstkyně primátora Ústí nad Labem Věra Nechybová vstoupila do jámy lvové, přesněji do jámy potkaní, protože potkany se to v tomto dvoře jenom hemží.  

 

Tyhle fotky nebyly pořízeny na sídlišti Stolipinovo v bulharském Plovdivu, kde se nachází snad největší romské ghetto v Evropě a kde to vypadá jako v pekle. Tyhle fotky jsou ze střední Evropy, z České republiky, z Ústí nad Labem, z křižovatky ulic Sklářská a U Jeslí, necelé dva kilometry od Mírového náměstí, absolutního centra krajského města. 

 

Věra Nechybová vstoupila do uzavřeného dvora a rozhodila ruce: „Přijel sem i Babiš s celou vládou, slíbili pomoc, ale skutek utek. Před dvěma lety jsme to tady proto nechali na náklady magistrátu uklidit, byly to desítky kontejnerů plných bordelu. Ten se tu na některých místech hromadil i v mnohametrových vrstvách. Doufala jsem, že pořádek vydrží. Ale ono už je to sakra zase jako předtím!“ 

 

Není to přitom zas tak dávno, kdy tady fungovalo malé, příjemné, upravené sídliště se zděnými domy typickými pro architekturu 50. let. Obyvatelé zde měli zahrádky, hřiště, plácky na pokec, prostor na věšení prádla, klepání koberců... Dnes jsou tu hromady odpadků, v nichž se hemží potkani, a ve vybydlených domech se tísní desítky lidí na pár metrech čtverečních. 

 

„Jak se to stalo?“ Náměstkyně zvolená za UFO (Ústecké fórum občanů) odpovídá: „Je to dědictví, které nám zanechali předchozí zastupitelé. V devadesátých letech tehdejší pravicový magistrát rozhodl o privatizaci těchto domů. Ty se dostaly do rukou spekulantům, kteří do nich sestěhovali sociálně slabé rodiny z blízka a hlavně z daleka, až z Moravy a ze Slovenska. Jejich podnikatelský záměr byl jasný zřejmě již od počátku – vybírat zde vysoké nájemné, které rodinám v nouzi doplácí sociálka. O domy se však nestarali nejen s péčí řádného hospodáře, oni se o ně nestarali vůbec! A když byly domy totálně vybydleny, protože noví příchozí neměli vztah ani k tomuto místu a jeho okolí, ani k práci, přeprodali je dál – bílým koňům bez majetku i stálé adresy, zkrátka těžko dohledatelným a právně nepostižitelným subjektům. Městu nyní nezbývá, než tyto objekty získat legální cestou zpět do svého vlastnictví a kvůli jejich tristnímu stavu je zbořit. 

 

Zatímco si Věra Nechybová prohlížela stav domů, z oken létaly slovní urážky a nadávky a také dobře mířené rady z řad romských obyvatel: „Nechoďte tam, jsou tam krysy a potkani. Pozor, tam to smrdí a něco tam hnije.“ V jednu chvíli Věra Nechybová zakřičela do oken: „Tak kdo to tady udělal?“ Odpověď beze slov, bylo slyšet jen zvuky zavírajících se oken. 

 

„Já se na to nedívám jen jako komunální politička, ale i jako žena a máma. Je mi jedno, jakou mají lidi barvu pleti, za tu nikdo z nás nemůže, ale existují elementární zásady, například že dítě musím vychovávat v čistotě a pořádku! Tohle má podle mne jediné řešení. Domy se musí zbořit! Otázka ale je, co s obyvateli? Podle vládní Agentury pro sociální začleňování je řešením rozptýlení problémových obyvatel mezi většinovou společnost a nadále je dotovat. Jenže ta jejich představa je velmi naivní. Někdy mám pocit, že si tu pomoc představují jako Hurvínek válku. Já se domnívám, že i ten nejvíce problémový člověk umí rozlišovat mezi dobrem a zlem, mezi prací a dávkami, mezi osobní zodpovědností a pomocí od jiných. Nemůžeme je vodit za ručičku a pracovat a uklízet za ně,“ říká Věra Nechybová. 

 

V Ústí prosadili bezdoplatkovou zónu. Ta zamezila kšeftování s byty a byznysu s dávkami na bydlení. A doufají, že když nouze naučila Dalibora housti, naučí to i druhé.