Smí se mluvit a psát o legalizaci konopí? To záleží na posouzení orgánů činných v trestním řízení. Při dostatečně extenzivním výkladu § 287 o šíření toxikomanie by nepohodlný propagátor liberalizace mohl vyfasovat až pět let „natvrdo“. Jde o stejně gumový a zneužitelný paragraf, jakým za komunismu byl trestný čin výtržnictví, za nějž režim zavíral své kritiky, když na ně nenašel nic jiného.

Drogy s výjimkou alkoholu a tabáku jsou u nás dnes zakázané, nicméně ve svobodné společnosti je nepřijatelné, aby lidem bylo znemožněno demokratickými způsoby prosazovat změnu zákona. Je legitimním rozhodnutím trestat výrobu drog určených pro černý trh Ale zakazovat vůbec mluvit o legalizaci? Mlhavá formulace „kdo jiného svádí ke zneužívání jiné návykové látky než alkoholu“ přímo svádí policii ke zneužití. Zvláště když je doprovozena další gumovou definicí „kdo zneužívání takové látky jinak podněcuje“.

Co je to „svádění“? Jak se dokazuje? Je sváděním, když napíšu dívce „básničku o trávě“? A „jiné podněcování“? To už může být úplně cokoliv. Třeba i tento článek. Paragraf 287, který svým pojetím patří spíše do starého trestního zákona ze šedesátých let, je zkrátka velmi lehce zneužitelný k potlačení nepohodlných názorů a svobody slova. Řadu jiných, které měly sloužit k „umravnění“ společnosti a prosazení „socialistického způsobu života“, jsme po listopadu 1989 zrušili. Třeba již zmíněné výtržnictví nebo hanobení republiky a jejího představitele.

„Šíření toxikomanie“, což je paragraf jakoby napasovaný na epizodu „Mimikry“ z estébáckého seriálu Třicet případů majora Zemana, ovšem v trestním zákoníku i po všech novelizacích zůstal. Demonstranty proti vládě a prezidentovi už dnes netrestáme za výtržnictví či urážku hlavy státu (i když by se to některým líbilo). Ale pokud jde o snahu dekriminalizovat drogy, stále platí komunistický status quo.

Problém s paragrafem o „šíření toxikomanie“ je v tom, že ho lze vyložit takřka libovolně a šikanovat ty, kteří se nějak znelíbí. „Svádění“ a „podněcování“ jsou velmi podobné formulace jako „pobuřování“ a „usnadnění šíření pobuřujícího projevu“, které od padesátých let sloužily komunistům k potrestání těch, kterým se na jejich vládě něco nelíbilo. Ano, tehdy se zavírali lidé nikoli jen za přečiny proti panujícímu režimu, ale i za projevy volající po jeho změně. Ve svobodném demokratickém právním státě však něco takového nemá místo.