·       Cesta vedla k veterináři. Nebyla jsem schopna se ani upravit. Sedíme v čekárně, kde kromě pejsků byla i kočička a snad křeček, nebylo vidět, kdo se v krabici od bot skrývá.

·       Zcela vyčerpána jsem čekala, až přijdeme na řadu. Ve dveřích se objevila temperamentní paní, podívala se na mne a nahlas se zeptala: že jste paní Vitásková, nemohla jsem vás hned poznat, ale podle toho pejska….

·       To že mě nemohla poznat, tak tomu zcela věřím. Nemoc pejska dělá svoje především jeho páníčkům.

·       Paní (odhaduji, že je architektka) měla zájem o moji brožurku, kterou jsem jí s radostí podepsala a doplnila o věnování. Pravděpodobně se ještě setkáme na některé z mých akcí.

·       Stihla mě ještě představit celé čekárně a požádat je, aby šli volit a volili mě, pak šla za svou prací, nebyla zde s nemocným zviřátkem…

·       Můj Aiki má asi natržené kolenní vazy, vyžaduje zvýšenou péči a klid, což je v jeho případě pro chovatele nadlidský výkon. Nicméně zatím se mi to daří. Snad se vše zvládne bez operace.

·       Změna programu byla vyvolána i hustým deštěm. Po poradě pracovního týmu – dobrovolníků – přípravě na další dny, jsme se vydali opět do Nové Bělé. Hustý déšť nás však vrátil.

·       Projeli jsme část mého volebního obvodu, kde již visí mé bannery. Jsou malé, oproti obrovským billboardům mých  „soupeřů“ a to nejen co do velikosti, ale i do množství.

·       Připadám si jako popelka, ale snad obsah mých sdělení voliče osloví. Snad je osloví tak, aby vůbec k volbám šli, osloví tak, aby se zamysleli, co jim ostatní kandidáti nabízí. Osloví tak, aby srovnávali a vyhodnocovali koho volit.