Již od nedělního odpoledne byla mezi nimi také naše senátní delegace, která se společně s ministrem zahraničních věcí snažila naplnit dvě důležité role.

Tou první rolí byla politická jednání s představiteli Vatikánu o roli katolické církve v České republice a také o možnostech obnovení jednání o uzavření mezinárodní smlouvy mezi Českou republikou a Vatikánem.

Druhou rolí byla účast na oslavách 30. výročí svatořečení Anežky České, a tím symbolické zdůraznění významu tohoto svatořečení a osudu Anežky České pro Českou republiku.

Zpětně si uvědomuji, že jsem měl opravdu velké štěstí. Bylo pro mě obrovskou ctí a odměnou zúčastnit se za český Parlament setkání s naším kardinálem a biskupy, zúčastnit se úžasných mší nebo koncertu navštívených tisíci poutníků a nakonec mít i nečekanou možnost se osobně setkat s papežem Františkem.

Přesto si dovolím napsat, že nejsilněji na mě zapůsobila setkání s našimi poutníky. Často bylo opravdu těžké se ubránit dojetí. Přiznávám, že jsem měl při stovkách stisků rukou a přátelských pozdraveních často slzy doslova na krajíčku.

Přišlo mi totiž neuvěřitelné a nesmírně dojemné a povzbuzující, že do Vatikánu přijeli lidé snad ze všech městeček mého senátního obvodu a asi tedy i z celého Česka. Přijeli, aby trpělivě vystáli často v dešti a chladu někdy i několikahodinové fronty na vstup na mši nebo koncert nebo na audienci na náměstí sv. Petra. Tyto tisíce našich českých poutníků byly hlavním zdrojem obrovské pozitivní energie, optimismu, dobra a hlubokého lidství, kterými byly oslavy 30. výročí svatořečení Anežky v Římě a Vatikánu doslova prostoupeny. Právě naši poutníci a z nich vycházející neviditelná aura způsobili, že papež po skončení obřadu neodešel, ale vrátil se k nim a osobně se s nimi znovu zdravil. Je to tak, jsme silný a dobrý národ.