Na základě svých odborných zkušeností mám s tímto návrhem etický, právní i osobní problém. Během své onkologické praxe jsem potkal řadu lidí, kteří, když si vyslechli nepříznivou prognózu své nemoci, prohlašovali, že sami svůj život skončí, až bude nejhůře, jelikož nechtějí zbytečně trpět s mizernými vyhlídkami na zlepšení. Ve skutečnosti to však nikdo z nich neudělal, všichni bojovali až do konce. Osobně jsem přesvědčen, že je to správně. Život je natolik zajímavý, že stojí za to ho žít.

Věřím, že být lékařem je poslání, poslání léčit lidi. Poslanecký návrh, který je teď ve sněmovně počítá s lékaři, kteří by se snad specializovali na eutanazii? Šlo by tedy o lékaře, kteří by objížděli republiku a usmrcovali pacienty? To je něco co mi připadá v naprostém rozporu s Hippokratovou přísahou.

Od zastánců zákona jsem slyšel také srovnání eutanazie s potratem. Nicméně zatímco u potratu jde o svobodné rozhodnutí ženy, v případě eutanazie je dotyčný často pod vlivem silných léků tlumících bolest a také silným vlivem rodiny, která se chce zbavit vlastního nervového vypětí a v ojedinělých případech se dokonce těší na dědictví. Navíc rodina by tímto rozhodnutím přehodila odpovědnost za další osud svého příbuzného na lékaře. A jak jsem psal dříve, já jako lékař chci lidi léčit, ne je zabíjet. Každý nakonec zůstává se svým svědomím sám a zatěžovat svědomí lékaře usmrcením pacienta je nezodpovědné.

Psáno pro blog.idnes.cz