V dějinách už proběhlo několik zásadních energetických transformací. Ta první byla přechod ze dřeva na uhlí a trvala sto let. Na začátku 19. století bylo uhlí na nule, na jeho konci pokrývalo cca 95 % energetické spotřeby.

V 20. století pak nastoupila ropa, zemní plyn, pak jádro, pak obnovitelné zdroje. Nicméně ani za dalších 100 let se jim nepodařilo uhlí vytlačit, i dnes zůstává velmi podstatným zdrojem energie. Stačí se podívat na tento sloupcový graf spotřeby elektřiny v ČR.

Co tím chci říci? To, že energetická transformace je z řady logických důvodů procesem pomalým a plíživým, je to běh na dlouhou trať, ne na roky, ale na mnoho desetiletí. Jestli je zde snaha odstavit uhlí v horizontu 10-15-20 let, ani dnešní rychlý technologický vývoj neumožní, aby to proběhlo přirozenou, pozvolnou a tržní cestou jako dříve. Tato transformace bude muset být arbitrárně urychlována a bude tudíž stát na dvou pilířích:

1. masivní právní regulaci, která znevýhodní ty “špatné” energetické zdroje,
2. masivním přerozdělování veřejných prostředků, které zvýhodní ty “dobré” energetické zdroje.

Vedlejším produktem tohoto bude další výrazný nárůst pravomocí státní i nadstátní byrokracie, která o této regulaci i přerozdělování bude rozhodovat.

Ani toto zastánci Green Dealu veřejnosti nesdělují (možná se na to naopak těší). Stejně jako jí nesdělují, jaký bude dopad tohoto bezprecedentního energetického experimentu na tzv.spotřební koš. Protože se nikdo nenamáhal jej předem ani odhadnout, natož spočítat.