Nesnáším lidi, co se vyfotí třeba v Osvětimi, a pak to vrazí na sítě. Takže to nedělám a neudělal jsem to ani v muzeu S-21 v Tuol Sleng v Phnompenhu, jedné z bývalých mučíren režimu Rudých Khmerů. Místo toho jsem si koupil zpověď jednoho z pouhých dvanácti přeživších (z celkového počtu 16 000 vězňů, vězněných tu koncem 70. let), který tady na místě sdílí svůj příběh.

Pol Pot byl fanatik a masový vrah vlastního národa (nechal brutálně zlikvidovat zhruba dva miliony lidí). Jeho šílená diktatura se ovšem v různých etapách svého řádění těšila podpoře Západu, zejména USA, coby protiváha komunistického Vietnamu, podporovaného SSSR. “Hodnoty” šly tehdy stranou. Proto tvrdím - a budu dál tvrdit - že světu vládne reálpolitika, ne idealismus.

Výsledek je ovšem ten, že komunistický Vietnam, jehož vlivu se USA tehdy tak obávaly, měl nakonec rozhodující podíl na porážce Rudých Khmerů a dnes je “strategickým partnerem” USA, které hledají v oblasti spojence proti Číně. Protože velmoci, jak známo, nemají trvalé přátele, ale jen trvalé zájmy. Pročež přátelé se mohou velmi rychle měnit.

Nejsem si jist, zda toto pravidlo naše zahraniční politika někdy úplně pochopila.