Aktuálně se znovu vrací téma referenda. Že je to více spravedlivé, transparentní, méně korumpovatelné, prostě jako nový prací prášek, co vypere všechno dočista do čista. Je to taková ta představa, jak jste v autobuse plném lidí před chatrným mostem, společně hlasujete, jestli přejet či nepřejet a kašlete na řidiče, protože tomu rozumíte lépe než on. Nebo minimálně stejně dobře. Zkrátka chcete-li nějak opravdu pořádně rozeštvat společnost, udělejte referendum. Ideálně každý měsíc. Třeba v Británii to zkusili a celých 52% voličů zvolilo brexit, zbylých 48% zase chtělo v Unii zůstat. Máte pocit, že je to drtivé vítězství či prohra jedné strany? Od té doby probíhají jedna demonstrace za druhou požadujících nové referendum, jestli by to náhodou nedopadlo třeba obráceně. Že by to vlastně bylo lepší. Výsledkem je polarizovaná společnost, stojící kousek před kolapsem. Zatím to vypadá spíše tak, že v Británii prohráli všichni i s jejich referendem. Nicméně zejména aktivisté to zkouší dál a dál, protože samozřejmě všichni víme jak a kolik máme koupit obrněných transportérů či stíhaček, běžně se tím po večerech zabýváme. Také rozumíme dostavbě elektráren, víme, kolik lesů má na Šumavě ještě uschnout či nikoliv, to všechno víme a nejlépe večer po hospodách. Jeden z důvodů jistého napětí je i přemíra informací, které na nás neustále útočí a dotírají. Pro zákon o referendu, který nebude říkat, čeho se týká referendum, hlasovat nebudu. Někteří zastánci referenda dodávají ono známé hlas lidu, hlas boží. Já jim odpovídám dalším citátem: „Nevěřte těm, kdož tvrdí, že hlas lidu je hlasem Božím. Vždyť zběsilost davu je vždy blízka šílenství“. Alcuin z Yorku, poradce Karla Velikého. Oni ty starosti měli podobné již před pár sty lety.

Jan Zahradník
poslanec
expert pro životní prostředí