Vážený pane místopředsedo, dámy a pánové, poslouchal jsem úvodní projev pana ministra zemědělství i pana ministra životního prostředí. Jsem rád, že pan ministr zmínil oba ty dopady vodního zákona z toho hlediska krizového řízení, že zmínil tu jeho povodňovou hlavu a nyní tedy tu hlavu suchou. Já mám osobní zkušenosti s uplatněním obou funkcí tohoto zákona, ať už to bylo v roce 2002, kdy jsme využívali tento zákon právě pro krizové řízení v dobách katastrofálních povodní. Musím říci, že tehdy ty zákonné prostředky byly dostačující, že jsme mohli tehdy využívat všech složek státní správy počínaje Českým hydrometeorologickým ústavem, přes povodí řek, u nás tedy v jižních Čechách Povodí Vltavy, Hasičský záchranný sbor, Policie České republiky, veterinární správa, hygienická správa a další, všechno fungovalo v rámci krizového štábu na té nejvyšší možné úrovni a tedy fungovalo to dobře. Bylo možné používat i různá krizová opatření ve smyslu financování nezbytných prací, které bylo nutné udělat velmi rychle tak, aby se zabránilo vzniku větších škod, případně i ztrát na životech. To bylo v roce 2002. Povodně skončily, začaly se napravovat škody po povodních a v roce 2003 jsem měl možnost opět svolávat krizový štáb, ale tehdy to bylo z důvodu sucha, které tehdy přišlo a hrozilo, že obce a jejich obyvatelé, kteří nebo které nebyly napojeny na centrální zásobování vodou, které je v jižních Čechách realizováno tou tlustou rourou z úpravny vody v Plavu(?) z Římovské přehrady, měly své vlastní zdroje, vlastní vrty, zůstávaly na suchu.

My jsme tehdy ty možnosti zákona využili a snažili jsme se zajistit náhradní zásobování mobilizací kapacit v oblasti přivážení té vody v cisternách. A mysleli jsme si, že děláme dost, protože jsme to sucho po té dramatické povodňové zkušenosti považovali za epizodu. Říkali jsme si, to pomine, příroda se umoudří, zaprší a zase bude svět normální. Zapršelo, nakonec jsme čelili povodním ještě hned pak v roce 2006, i když ne tak velkým.

Já tedy souhlasím s tím, co říká můj kolega Martinů, že je potřeba se zamyslet na těmito věcmi. My všichni mluvíme o zadržování vody v krajině, opatření ke změnám, které byly v té době minulé učiněny v přírodě právě v oblasti vodního hospodářství. Zatímco období komunismu bylo z tohoto hlediska obdobím meliorací, tenkrát se všechno meliorovalo. Už jsem tady na to asi vzpomínal, kde se všude válely takové cihlové růžové drenážky, rozpadaly se ty, co nebyly dány do země. Ty meliorace už samozřejmě dávno a dávno nefungují, ale přesto je v povědomí tedy tato činnost jako činnost z dnešního pohledu neblahá.

Souhlasím s tím, abychom vraceli přírodě její původní tvář, abychom vraceli a zadržovali vodu v krajině. Ale musím říci, že tato voda v krajině v podobě mokřadů, nových močálů, zákrutů, meandrů řek, nových rybníků, rybníčků, nádrží, zas tak mnoho vody pro aktuální potřebu, kterou, řekněme, při pokračujícím období sucha možná budeme potřebovat ne pro naši spotřebu, na pití a hygienu - to je procento té vody - ale na průmyslové potřeby, potřeby zásobování našich zdrojů energie. Tam je potřeba velké množství vody.

Proto si myslím, že by obě ministerstva měla znova nahlédnout na plány povodí, které navrhovaly tehdy realizovat stavbu nádrží, které by mohly aktuálně zadržet vodu, pokud tedy napadne a bude k dispozici. Ne ji pouštět po proudu směrem z naší republiky pryč, ale držet ji u nás co možná nejdéle. Tím, že je to problematické, plán hlavních povodí, který navrhoval v roce 2005 zhruba plus minus vybudování nebo alespoň ochranu, ochranu, území - vůbec ne vybudování, to jsem řekl špatně - ochranu území pro zhruba 200 nádrží.