Pro nás ženy a matky, jsou poslední dny tíživé. Každé ráno projíždím tweety a zjišťuji, kam se situace na Ukrajině posunula. Nemám strach, spíš neurčité obavy. Asi z toho, že ta hrůza, která tak surově dolehla na život našich sousedů, je prostě blízko. A zatím se neobjevil ani náznak toho, že by se věci mohly v dohledné době obrátit k lepšímu.

Přesto všechno pociťuji zároveň velkou měrou také hrdost a částečně úlevu. Ukrajinci ukazují ohromhou odvahu a my Češi zase, že máme ohromné srdce.

Rodinám, které prchají před válkou, velká většina z nás pomáhá, jak jen dokáže. S "bratrským" Ruskem a okupací naší země máme vlastní a bolestnou zkušenost, která nás nutí zůstávat ve střehu, ale i podat pomocnou ruku. Ukrajinci jsou nám blízko - máme tu početnou komunitu, která je pracovitá a vděčná za každou příležitost. O to je to snažší.

Dnes jsem právem pyšná na svého syna Šimona, pokračovatele Gymnázium mezinárodních a veřejných vztahů Praha, celý jeho pracovní tým, aktivní studenty i jejich rodiče. Společně pomohli už několika rodinám a dalším pomoc právě zajišťují. Nejen s důstojným ubytováním, ale hlavně s bezpečným zázemím, navázáním přátelských vztahů, vlídným slovem. Škola rychle zaměstnala dvě učitelky z Ukrajiny a rozjela výuku pro děti, které se dočasně usadí na Pětce. To není jen pomoc, ale předávání naděje. Děkuji!

Nebude vůbec jednoduché pomoci všem těm, kteří prchají před válkou, zároveň nezapomínat na ty z nás, kteří pomoc potřebovali již dříve, třeba kvůli tíživé finančí situaci způsobené covidem. 

Pokud nám ale toto semknutí vydrží, určitě to zvládneme.