Mnozí z těch, kteří tehdy před sedmnácti lety hlasovali pro vstup (mezi nimi jsem byl tehdy i já) poznali, že se dopustili obrovské chyby. Naletěli na propagandu, která nás měla dostat do EU za každou cenu. Poměrně vágně formulované a prezentované ekonomické aspekty evropského projektu, tedy zejména volný pohyb osob, služeb a kapitálu, fungovaly jako zářivými barvami vykreslený reklamní leták. Realita, která se skrývá za reklamními slogany, však mnohdy bývá jiná, méně barevná a méně jásavá.

Tak například pojem volného trhu měl spíše jen zamaskovat jiný, reálnější pojem, který je nedílnou součástí evropského projektu: společný či vnitřní trh, jehož náplní je sjednocení, glajchšaltace, unifikace, svázání výroby nekonečnou řadou nesmyslných a zhoubných regulací – které v součtu znamenají zaostávání Evropy za zbytkem průmyslově a technologicky rozvinutého nebo prudce se rozvíjejícího světa. Pojem volného pohybu osob pak maskoval past v podobě cesty k omezení integrity a imigrační politiky jednotlivých členských zemí, což se naplno projevilo před několika lety při migrační krizi. Zářivá myšlenka společné evropské měny, které jsme naštěstí zatím ušetřeni, jakási snaha o napodobení velikosti a významu amerického dolaru, se ukázala jako smrtelná past pro země, které do ní neopatrně spadly, a učinila z mnohých z nich jakýsi ekonomický protektorát Evropské centrální banky, bez reálné možnosti se z tohoto pořízeného postavení vymanit. A to není zdaleka všechno.

Minimálně dvě události odkryly principy Evropské unie zcela dokonale tak, že její zastánci, a je jich samozřejmě stále víc než dost, musejí vynaložit obrovské úsilí, aby celou myšlenkovou konstrukci udrželi pohromadě a přesvědčili sami sebe i své okolí, že EU je největším dobrodiním, kterého se nám dostalo. První událostí je evropské „řešení“ ekonomické krize, nesmyslná podpora nefungujících nebo špatně fungujících odvětví, kvantitativní uvolňování, snaha o sjednocení ekonomických pravidel na úrovni národních států.

Druhou je migrační krize, která kromě prakticky politických aspektů v sobě nese velmi důležitý aspekt morální: představitelé Evropské unie zcela nepokrytě zastávají altruistickou, sebeobětující morálku a aplikují ji na celou Evropu. Občané členských států se musejí obětovat, musejí se sklonit před údajnými nároky migrantů na západní blahobyt a styl života. Mají morální povinnost pomáhat, a Evropská unie tuto povinnost jasně reflektuje.

A jestliže jsme nevyužili migrační nebo ekonomické krize jako příležitosti k poučení a opravení svých omylů, další příležitosti na sebe nenechají dlouho čekat.

Těšíte se na eurodaně?

Jestliže lze totiž očekávat, že z následků koronavirové pandemie se budou ekonomiky jednotlivých členských zemí vzpamatovávat velmi dlouho a bolestně, vedoucí představitelé EU ani na okamžik nezapochybovali o zavedení zeleného, environmentalistického programu European Green Deal, který může pro evropský průmysl znamenat pomyslný hřebíček do rakve. Ještě hůře – v červenci 2020 EU představila program Next Generation EU. Ten by se měl stát základním nástrojem pro oživení evropského hospodářství po překonání pandemie a pro jeho financování (750 miliard eur) byly navrženy „nové“ zdroje rozpočtu – jinak řečeno, nové „evropské daně“. To, co se vzletně nazývá daňovou harmonizací, je snem eurofederalistů již velmi dlouho. Nyní se zdá, že koronavirem demoralizovaná Evropa na jednotné daně konečně kývne. Lisabonská smlouva sice Bruselu zakazuje vypisovat vlastní daně – ale kdo si dnes v bruselských palácích láme hlavu s nějakými pravidly? Proč, když se národní vlády a parlamenty, správcovské aparáty jednotlivých členských zemí, ukazují jako téměř dokonale poslušné? S odporem se zde nepočítá. Není třeba se jej obávat.

Daně mají postihnout především dopravu a energetiku a navíc ještě vývoz. Vše je samozřejmě zasazeno do ideologického rámce boje proti globálním změnám klimatu a dosažení uhlíkové neutrality – na zelené cíle by měla jít až třetina všech schválených finančních prostředků, celkem přibližně 550 miliard eur.

Znamená to průlom v dosavadním fungování EU. Unie bude muset postupně ustanovit vlastní daňové úřady s filiálkami ve členských zemích, budou muset být stanoveny sankce za daňové úniky, ať už úmyslné či neúmyslné, musí vzniknout daňové registry, hlášení, výkazy – zkrátka kompletní mezinárodní byrokratická mašinerie v míře dosud nevídané. Věří snad někdo, že se na tomto bodě dokáže EU zastavit? Nebo se musíme smířit s tím, že nás dříve či později čekají další a další evropské daně, včetně jakési společné daně z příjmu či z přidané hodnoty, z nemovitosti, z automobilu, z počítače, nebo z čehokoliv jiného?

Proces vytvoření evropského superstátu tím bude v podstatě dokonán. Superstát bez demokratické politické reprezentace. Zastánci federalistické Evropy sice navenek mluví o jakési funkční či praktické inspiraci Spojenými státy americkými – ale na jedno zásadní pravidlo zapomínají. No taxation without representation. Žádné zdanění bez politického zastoupení. Nenechme se balamutit tím, že můžeme formálně volit naše zástupce v Evropském parlamentu – to je pouze podvod, hra na demokracii. V EU vládne nikým nevolená a především nikomu se nezodpovídající Evropská komise. Komisaři mají přímo v popisu práce nebrat ohledy na členské státy, mají jednat pouze v zájmu Evropské unie. Jenomže ve skutečnosti neexistuje nic jako evropský občan. Evropský komisař není a nemůže být demokratickou reprezentací občanů členských států.

Fašismus pro 21. století

Směr je tedy jasně daný: celoevropský totalitní superstát, vedený nikoliv politiky, ale úředníky, kteří se žádnou politikou nebudou muset obtěžovat. Naplní se tak cíle jednoho z prvních otců zakladatelů procesu evropské politické integrace vichistického kolaboranta Roberta Schumana. Jak vlastně takový politický systém nazvat? Soukromé podniky budou formálně povolené, ale jejich činnost bude svázána bezpočtem regulací, aby bylo dosaženo „společného cíle“, přičemž ničivé následky mnohých z nich budou snad kompenzovány (ale jistě ne všem) dotacemi, například proto, aby se dosáhlo nutné úrovně zaměstnanosti či fungování základních služeb. Větší a největší firmy samozřejmě budou, jak jsme toho ostatně svědky již dnes, se státem, resp. s bruselskou totalitní superbyrokracií čile spolupracovat – ostatně s vrcholným managementem vychovaným na nejvýznamnějších progresivistických univerzitách to ani nebude jinak možné. Genderová politika, boj proti změnám klimatu nebo proti fosilním palivům, boj za práva žen nebo třínohých homosexuálních psů bude stále více než zisk a kladná bilance účetnictví hlavním motivem činností takových firem. Jednota státu a byznysu na cestě za „lepší budoucností“, nikoliv sobecký zájem kapitalisty. Stále nevybíravěji bude tento mocenský konglomerát vyžadovat od lidí, od obyvatelstva (nikoliv od občanů – pojem občan přestane v takovém režimu dávat smysl) ne pouze poslušnost a rezignované mlčení, ale aktivní až nadšenou účast. Trestem za projevený nesouhlas nebo jen nedostatek entuziasmu bude snížení „sociálního kreditu“ (tento původně čínský vynález se již testuje v pilotním projektu kovid pasů) nebo digitální vaporizace. Evropský ráj na zemi plný radosti? Nikoliv. Fašistické peklo. Není nutné zde rozebírat ekonomickou funkčnost takového systému (čtěte Miltona Friedmana a Ludwiga von Misese) ani odhadovat jeho poločas rozpadu. Lze jen odhadovat, jak rychle bude takový eurostát chudnout, a jak rychle budou byrokraté zároveň utužovat teror, aby udrželi zbídačené obyvatelstvo poslušné.

Jak tedy takový politický systém nazvat? Pojem fašismus je zde asi skutečně tím nejvhodnějším. Ale vzhledem k tomu, že se bruselská propaganda snaží neustále operovat s pojmem „evropanství“ a docílit toho, že se nový a lepší člověk zrozený pod modrým praporem se žlutými hvězdami bude sám nazývat „Evropanem“, a až teprve potom Čechem či Polákem (nebo spíše jen obyvatelem regionu Česko či Polsko), není od věci oprášit a do kažodenního politického slovníku vrátit jiné slovo: nacismus. Ostatně dějiny evropské integrace tomu odpovídají více než dobře (viz Paul Anthony Taylor: Nacistické kořeny ‚Bruselské EU‘). Celoevropský nacionální socialismus, přičemž objektem zájmu zde není Němec, nýbrž Evropan. Ale vzhledem k tomu, že Evropské unii beztak vládne Berlín a uvědomíme-li si, že i před 70 lety by tehdejší sjednotitelé Evropy bývali dobytému kontinentu vnutili koncept nového evropanství, rozdíly jsou jen kosmetické. Uniformy od Huga Bosse jen vystřídaly padnoucí obleky diplomatů…

Mluvíme-li však o fašismu či nacismu, hledáme jen nejobecnější pojem, jímž definovat praktické politické projevy nejhlubších myšlenkových premis nastupujícího totalitního superstátu. Historie se však neopakuje, a to ani jako fraška, i když okřídlený citát tvrdí opak. Nepředstavujme si koncentrační tábory nebo naleštěné nacistické holínky burácející v pochodovém rytmu ulicemi. Praktické projevy fašismu pro 21. století mohou být a nejspíše také budou zcela jiné, dosud nevídané. Samozřejmě platí, že abychom se ušetřili opakování předchozích chyb, musíme se poučit z historie a dokonale ji znát. Nikoliv však dílčí, podružné aspekty podmíněné dobovým kontextem, který se již nikdy nebude přesně opakovat. Poučit se musíme z filozofických a morálních premis, definovat je jako zhoubné, jako odporující identitě člověka jako volního a rozumového tvora, a následně je jednou provždy kategoricky odmítnout! (Viz Leonard Peikoff: The Ominous Parallels)

Jak z toho ven?

Odmítnutí fašizujících tendencí v evropském integračním procesu (a vlastně ne jen tendencí, ale klíčové charakteristiky) pro nás však nesmí být cílem, nýbrž prostředkem k cíli mnohem vyššímu a důležitějšímu – k obhajobě svobody. Vymanit se snad jednou z područí bruselských byrokratů a totalitářů nemůže a nesmí omlouvat, že bychom snad pragmaticky inklinovali k vlastní domácí cestě k socialismu. A snad ještě horší chybou by bylo pokoušet se ukrýt pod křídla jiné, svobodě stejně nepřátelské mocnosti, na druhou světovou stranu od nás, a spatřovat v ní jakousi alternativu, jakousi víkendovou, sváteční variantu toho, co nyní vehementně odmítáme, protože tomu čelíme každý den. To, co snad lze v rámci fašizující Evropy povrchně označit za ostrůvky pozitivní deviace, jsou ve skutečnosti slepé uličky – Orbánovo Maďarsko nebo křesťansky fundamentalistické Polsko snad mohou být a jsou dobrými spojenci proti bruselské totalitářské byrokracii, ale jejich politická cesta není a nesmí být také cestou naší.

Stejně tak příklad Velké Británie by pro nás měl být spíše varováním. Ne proto, abychom ve strachu ze stejného martyria při procesu opuštění EU jednou provždy odmítli myšlenku czexitu. Ale spíše jako inpirace, jak se na cestě k vlastní suverenitě vyhnout chybám. Jako poučení, jak může osvobození od EU probíhat, rozhodnou-li občané v referendu, zatímco politici o jeho výsledku nejsou zcela přesvědčeni a úkol, který od občanů dostali, naplňují jen velmi neochotně až sabotérsky.

I kdybychom však Brexit a reálnou politiku Polska či Maďarska viděli jako pozitivní v tom, že ukazují alternativu a přidělávají vrásky fanatickým zastáncům Svazu evropských socialistických republik, trajektorie toho, kam EU míří, se ani v nejmenším nemění. Pokud bychom chtěli Brexit či vztah Orbánova Maďarska vidět jako určitou zpětnou vazbu vyslanou Bruselu, její účinek je vlastně nulový. Elity bruselské politické aristokracie však nejsou autisticky odtržené od reálného světa. Ony pouze vědí, že Polsko i Maďarsko, i kdyby se k této rebelantské politice přidala celá V4, jsou jen dočasnou komplikací, epizodou, která bude dřív či později překonána – její podstata je totiž vnitřně rozporná a nemůže tedy dlouhodobě uspět. Pokud by však celá V4 začala hájit kapitalismus bez přívlastků, svobodu trhu, malé daně, nulové regulace, zkrátka jednala by kategoricky odmítavě proti bruselskému socialismu, jako jakási kontrarevoluce v rámci členských zemí, musely by elity EU začít problém řešit. A odkryly by karty.

Zrevidujme naše členství v EU

EU tedy nemá žádný důvod se měnit. Nečelí totiž žádné skutečně kategorické opozici. Té je vlastně umožněno fungovat jen na úrovni národních států, a to ještě jen velmi omezeně. Zde tedy musíme pracovat, dokud je čas. Připravovat cílevědomě náš odchod a od tohoto úkolu neuhýbat, ostatně jak to řekl prezident Václav Klaus už někdy v roce 2018. Jiná cesta, jiné východisko než czexit neexistuje. Pokoušet se vyfabulovat jakousi další možnost, kompromis mezi odchodem a naším pokračujícím vazalstvím, znamená myšlenku odchodu nahlodávat a podrývat. Nebude žádná reforma Unie, na to můžeme zapomenout: Žádná revize Lisabonské smlouvy. Všimli jste si snad někdy, že by EU v nějakém ohledu zařadila zpátečku? Že by některý svůj zásadní krok sebekriticky označila za chybu?

A co jednostranné vypovězení Lisabonské smlouvy? Přemýšlejme. Představme si, že by naši zvolení političtí představitelé měli tolik sebevědomí a odvahy, že by se skutečně pokusili jednostranně vypovědět Lisabonskou smlouvu, tedy ústřední dokument, podle nehož se celá EU řídí, vlastně jakousi betaverzi ústavní smlouvy. Mohli bychom dále fungovat jako členská země, pouze zbavená politických okovů ale dále se podílející na tzv. společném trhu? I kdyby bylo možné něco takového uskutečnit po právní stránce, nemuseli bychom si následně všechna pravidla našeho zapojení do projektu EU vyjednat znovu, mimo Lisabonskou smlouvu? Diplomatická náročnost takového procesu by byla nepochybně srovnatelná s čistým czexitem – spíše však větší, neboť vystoupení má svá pravidla daná právě Lisabonskou smlouvou, zatímco režim bez Lisabonské smlouvy nijak popsán není. Pokud bychom skutečně měli sílu vypovědět Lisabonskou smlouvu a úspěšně dojednat všechny smlouvy samostatně, abychom dále zůstali členy EU, tedy té samé EU, která chce socialismus, zelenou politiku, uhlíkové daně, podporu palestinských teroristů a spoustu dalších zlých věcí, pak je nemorální takovou politickou sílu nevyužít k tomu, abychom z EU vystoupili a vše potřebné si vyjednali pomocí bilaterálních smluv, které upraví nutné vztahy nově suverénní České republiky a Evropského svazu.

Jako o něco přijatelnější dočasné řešení se jeví vyhlásit nadřazenost našich zákonů nad normy EU. K takovému kroku, který zní daleko méně kontroverzně než vypovězení Lisabonu nebo přímo czexit, by se snad mohla postupně ujednotit širší politická podpora. Lze však očekávat, že reakce Bruselu vůči neposlušnému vazalskému státu bude tak nevybíravá, že nakonec zůstane pouze ten jeden jediný smysluplný krok: přestat být členy EU.

Tedy czexit. Je to jediná dlouhodobá možnost, máme-li mít naději stát se svobodnou a prosperující zemí. Je to však prostředek, nikoliv cíl sám o sobě. První krok na cestě ke svobodě. Ke kapitalismu.

Důvod, proč si přát revizi našeho členství v Evropské unii, je jednoduchý. Lisabonská smlouva, pomocí níž bruselské elity obešly široký odpor vůči euroústavě, aniž by ji dovolily schválit občany členských zemí, posunula celý projekt evropské integrace na hony od pojetí, které vytvářelo kontext našeho vstupu. Je to jiná Evropská unie. V mnohém horší. Takřka v ničem lepší. Chceme v ní setrvávat na věčné časy a nikdy jinak? To jsme zde už jednou měli… Máme právo znovu se vyjádřit. Jde o naši budoucnost.

Jde o prosperitu i o bezpečnost naší země

Evropská unie jakožto centralistický socialistický projekt přímo ohrožuje naši prosperitu. Socialismus nevede k prosperitě, a i kdyby nám o tom nepřinesly stovky důkazů ekonomové, stačí se podívat do historie. K prosperitě se nejde proregulovat a prodanit. V EU budeme chudnout – a kvůli projektům jako je European Green Deal to poznáme velmi rychle. Evropská unie však, a o tom se mluví velmi málo, představuje i velmi závažný bezpečností riziko. Nejde jen o postupné zničení naší suverénní azylové politiky ve prospěch islámských migrantů. To je jen aktuálně nejviditelnější problém.

Vedle toho je totiž evidentní, že bruselská politická aristokracie si přeje mít konečně v rukou ozbrojenou sílu, kterou by mohla použít jako mimo EU, ale s největší pravděpodobností zejména proti občanům členských zemí. O Evropské armádě se již opatrně mluví, bez ohledu na to, jak funkční by vlastně mohla být. Její nebezpečí spočívá zejména v tom, že nepochybně poslouží jako zásadní krok k rozpadu NATO. Francouzi a Němci usoudí, že NATO nepotřebujeme. A pokud bude obranná politika členských států podřízena Bruselu, jen těžko si budeme moci zvolit, zda chceme být v NATO nebo ne. Jakmile bude mít EU svoji ozbrojenou pěst, neuhájíme již vůbec nic. A právě potom, ve chvíli, kdy nebudeme mít k dispozici luxus v podobě podpory nejsilnější armády světa, pak teprve je třeba se bát toho, před čím mnoho eurofanatiků zcela falešně varuje nyní: vlivu Ruska.

Protože neexistuje žádný evropský národ a tudíž žádné evropské politické cíle, nemůže existovat evropská armáda. NATO má smysl jako aliance svébytných národních států – ale bruselské pojetí kolektivní obrany bude zcela jiné. Bude to armáda, která porobí Evropu ve jménu Německa a Francie (tedy vlastně Německa). A pokud by Rusko skutečně mělo mocenské choutky směrem na západ, taková armáda nebude schopná obrany. Proč by Rumun, Maďar nebo Slovák měli bránit berlínské a pařížské politiky? Taková armáda nebude hájit evropské politické cíle, protože takové neexistují. A domnívám se, že tato absence skutečných politických cílů povede jen k jedinému: dojde-li na nejhorší, budeme prodáni. Budeme prodáni Bruselem i našimi eurofanatiky (prodávají naši suverenitu Bruselu, proč by ji nemohli lusknutím prstů prodat Moskvě? ). Budeme prodáni Rusku , bude-li to pro ně výhodné. Členství v Evropské unii, v níž je obrovský tlak na vytvoření společné armády, je pro nás nesmírným bezpečnostním rizikem.

Patříme na Západ

Stokrát zopakovaná lež se nestane pravdou, přes veškeré snahy našich médií, našich samozvaných intelektuálních a kulturních autorit ani našich vazalských politiků. Máje možnost si vybrat: nevyhnutelný ekonomický úpadek a bezpečnostní rizika, nebo se pokusit vybudovat silný a svobodný národní stát. Zda je pro nás alternativou EFTA nebo zda bychom si měli rozvíjet spolupráci s jinými zeměmi zcela sami, to je vlastně podružné. Jak vystoupit z EU a jak se zapojit do EFTA, to už popsali jiní (např. Petr Mach: Jak vystoupit z EU), mechanismy jsou připravené. Stačí jen je spustit. To, co vyjadřuje alternativu je něco jiného: jsou to dvě jednoduchá slova. Suverenita a svoboda. Obě tato slova budou v EU dříve či později zapomenuta.

Patříme na Západ. Hodnoty, díky nimž se západní společnost stala bohatou a úspěšnou, jsou stále živé, a my, kdo zastáváme svobodu jednotlivce, se k nim hlásíme. Musíme se k nim hlásit! To však neznamená slepě papouškovat to, co zní z Bruselu, jak je nám mnohdy falešně vštěpováno. Neznamená to o úmoru opakovat to, co nám předříkávají lidé, kteří naši svobodu i suverenitu chtějí prodat za třicet euro.

Je to totiž Západ, kdo se svých hodnot pomalu ale jistě vzdává. Jdeme tak slepě za současným Západem, že se odmítáme rozhlížet kolem sebe. Jako bychom se obávali toho, co uvidíme. Všimli bychom si, že směr, jímž se za vozem opentleném modrými fáborky se žlutými hvězdami ubíráme, už vede úplně jinam. Vlastně někam, kde jsme již dvakrát byli… My euroskeptici, jimž jde o svobodu jednotlivce, o trh a o kapitalismus, nejsme ti, kdo zahazuje hodnoty Západu. Naopak, chceme je posbírat a zachránit. Chceme se na hayekovské cestě k nevolnictví zastavit, protože si uvědomujeme, že je úplně jedno, zda na věži vezení, do něhož se necháme uvést, vlaje prapor ruský, čínský nebo eurounijní. My jsme ti, kteří ve svobodě myšlení, projevu, obchodování a hledání vlastní cesty ke štěstí vidí hodnoty, na nichž kdysi Západ spočíval – zatímco nyní razí hodnoty zcela jiné. Poslušnost, shrbenost, konformitu, zbabělost a malost.

Ne, jste to vy, poslušní bruselští lokajové všech možných barev, kdo zrazuje západní hodnoty! Jste to vy, kdo nás politicky a myšlenkově nasměroval zcela jinam než na Západ!

Naším cílem nemá být podřízenost vůči Bruselu, Moskvě nebo Pekingu. Město, které je pro nás důležité, je Praha. Naším cílem je svobodná, suverénní a prosperující Česká republika. Národ svobodných, tvořivých a pracovitých lidí, nikoliv shrbených slouhů. Tygr v srdci Evropy, o kterém se mluvilo v 90. letech, když se tato země konečně svobodně nadechla po desetiletích poroby. Bohužel, moc dlouho nám ten nádech nevydržel… Zrevidovat naše členství v EU je k tomu nutným, třebaže ne jediným krokem. Najdeme k němu odvahu dřív, než bude pozdě?

Luboš Zálom, místopředseda strany