Čerstvě schválená zpráva o silné sociální Evropě (ZDE) je opravdu zvláštní směsicí mnoha různých doporučení, které budou výchozím dokumentem pro další legislativu. S většinou věcí sice není vůbec problém souhlasit, nicméně při čtení některých pasáží jsem si nebyl vůbec jistý, zda čtu opravdu zprávu Evropského parlamentu, nebo nějaký levicový ideologický traktát. A to do konečného znění dokonce prošla jen menšina levicových šíleností, které tam kolegové původně navrhovali.

Šílené levicové návrhy

Zpráva obsahuje řadu problematických bodů, které z ní bohužel dělají i přes všechnu snahu středových a pravicových europoslanců včetně mě jen levicový paskvil. Hlavní problém nejsou témata jako taková, ale skutečnost, že ve většině případu jsou až moc konkretizována a tlačí zvláště firmy k opatřením, která mohou být v konečném důsledku škodlivá pro ty sociálně nejslabší a údajně nejvíce ohrožené. Ve zprávě se např. řeší, jak má být nastavena minimální mzda a do jak velké míry mají být pracovní podmínky pokryty kolektivním vyjednáváním, což v konečném důsledku může i naprosto zničit postavení odborů.

Zvláště u minimální mzdy platí, že by firmy do ničeho takového neměly být nuceny. Když se dá firmě příkaz, kolik za koho má platit, znevýhodní to ty méně schopné či hendikepované, kteří nemají takovou výkonnost a stanou se tak nezaměstnatelnými. Podobné návrhy jsou proto v konečném důsledku vlastně asociální. Návrh evropské minimální mzdy mimochodem není ničím novým. Objevovaly se už dříve např. od francouzského prezidenta Macrona (ZDE) či předsedkyně EK Leyenové (ZDE).

Další nesmysl z dílny levice je požadavek snížení nezaměstnanosti mladých v řadě členských států. Volá se zde po posílení tzv. nástrojů záruk za mladé. Jejich cílem má být snížení dlouhodobé nezaměstnanosti mladých nejméně o 50 % do roku 2030. Zní to sice hezky, nicméně opravdu nevím, nakolik může být reálné naplánovat míru zaměstnanosti či nezaměstnanosti, pokud tedy nebudeme žít v totalitě. Nezaměstnanost mladých se snaží snížit ve Španělsku už dobrých 30 let různými programy. A výsledek? Mizivý. Prostě když někdo pracovat nechce, nic ho k tomu nedonutí.

Ve zprávě jsou kromě toho všechny členské státy vyzývány k maximalizaci úsilí týkajícího se investic do dostupného bydlení a zajištění toho, aby aspoň 30 % nově postavených domů tvořilo bydlení pro nízko- a středně příjmové skupiny. Opravdu nemá v těchto případech vůbec žádný smysl dávat do zprávy nějaká konkrétní čísla, která se mají splnit do určitého data. Splnění takových požadavků by vyžadovalo zavedení plánovaného hospodářství ve stylu komunistických zemí, a to samozřejmě nikdo rozumný nemůže chtít.

Celkově mě opravdu dráždí představy, že má být nějaké „právo na levné bydlení“. Lidská práva nemohou stát na povinné solidaritě jiných lidí. Má smysl prosazovat přechodné sociální bydlení zajišťované státem pro ty nejohroženější skupiny, zbytek je ale lepší nechat řídit trh.